5 C 109/2024-24 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 9. 5. 2024 ve znění jejího upřesnění provedeného v průběhu řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému zvýšeno výživné na žalobkyni jako jeho zletilou dceru stanovené mu dosud na částku 1 700 Kč měsíčně, a to od 1. 9. 2023 na částku 7 000 Kč měsíčně. Žalobu odůvodnila tím, že se denním studiem na vysoké škole připravuje na výkon svého budoucího povolání a od poslední úpravy výživného v březnu 2012 došlo ke změně poměrů odůvodňující novou úpravu výživného zejména tím, že žalovanému ubyla vyživovací povinnost k jeho další zletilé dceři , Anonymizováno, , žalobkyně zahájila vysokoškolské studium a došlo k obecnému nárůstu cen základních životních potřeb.2. Žalovaný se k jednání soudu nařízenému na 1. 8. 2024 nedostavil, přestože k němu byl řádně předvolán a předvolání mu bylo doručeno do datové schránky, a nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud proto dle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal v jeho nepřítomnosti.3. Ze spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. , spisová značka, soud zjistil, že poslední úprava výživného žalovaného pro tehdy nezletilou žalobkyni byla provedena rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č.j. , spisová značka, , kterým byla schválena dohoda rodičů žalobkyně, dle níž byly žalobkyně a její sestra , Anonymizováno, , nar. , datum, , pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřeny do výchovy matky a žalovaný byl povinen počínaje dnem právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství přispívat na výživu nezletilé , Anonymizováno, částkou 2 300 Kč měsíčně a na výživu žalobkyně částkou 1 700 Kč měsíčně. Soud tehdy vyšel ze zjištění, že žalovaný má dvě vyživovací povinnosti a žije ve společné domácnosti se svými rodiči v domě v jejich vlastnictví. Jeho průměrný čistý příjem činil asi 14 000 Kč. Matka žalobkyně , jméno FO, pracovala jako mistrová s čistým měsíčním příjmem asi 17 000 Kč.4. K poměrům žalovaného žalobkyně uvedla, že žalovaný se zdržuje zřejmě na Slovensku. Od svých 8 roků jej neviděla a není jí známo, zda má žalovaný nějaké další vyživovací povinnosti, ani jaké má příjmy a poměry. Bydlí u matky a žádné úspory ani cennější majetek nemá. Pracuje pouze na příležitostných brigádách a svoje příjmy z nich od 1. 9. 2023 odhaduje asi na 5 000 Kč. Je zdravá a má potřeby odpovídající věku, od září 2024 má zajištěno studentské bydlení za 11 000 Kč měsíčně včetně energií, v minulém školním roce bydlela ve sdíleném studentském bytu s dalšími dvěma studenty a náklady za byt činily 6 780 Kč včetně energií. Po celou od září 2023 jí platí žalovaný bankovními převody výživné ve výši 150 euro. Z potvrzení vydaného Mendelovou univerzitou v Brně soud dále zjistil, že žalobkyně je studentkou prezenční formy studia bakalářského studijního programu Mezinárodní teritoriální studia.5. Aktuální poměry žalovaného nebylo možno zjistit, neboť dle zprávy Policie ČR i Obce , adresa, je zřejmé, že se žalovaný na adrese svého trvalého bydliště , adresa, dlouhodobě nezdržuje a pobývá na území Slovenské republiky. Žalovaný má sice datovou schránku a žalobu i předvolání k jednání soudu se mu podařilo do ní doručit, nicméně pouze náhradně, neboť si zásilku nevyzvedl. Je však zřejmé, že mu od poslední úpravy výživného ubyla vyživovací povinnost k sestře žalobkyně , Anonymizováno, , která je již výdělečně činná, a že platí žalobkyni výživné ve výši 150 euro, což při uvažovaném průměrném kurzu 25 Kč za 1 euro odpovídá částce 3 750 Kč. Vzhledem k tomu, že od poslední úpravy výživného uplynulo více než 12 roků, dospěl soud k závěru, že ve schopnostech a možnostech žalovaného je dosahovat minimálně dvojnásobku jeho čistého měsíčního příjmu v roce 2012, tedy minimálně příjmu odpovídajícímu částce 28 000 Kč.6. Podle § 910 odst. 1 občanského zákoníku mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 občanského zákoníku lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podle § 163 věta první o.s.ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Podle § 922 odst. 1 občanského zákoníku lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, u výživného , právnická osoba, i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. Podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Podle § 913 odst. 1 občanského zákoníku při určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle § 913 odst. 2 věta první občanského zákoníku při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.7. Na základě shora uvedených skutkových zjištění předně dospěl soud k závěru, že žalobkyně se po celou dobu od 1. 9. 2023 stále v denním studiu připravuje na výkon svého budoucího povolání a není proto schopna se sama živit. Vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni jako jeho zletilé dceři dle § 911 občanského zákoníku proto stále trvá. Dále soud dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného v březnu 2012 skutečně došlo k podstatné změně poměrů odůvodňující dle § 163 o.s.ř. novou úpravu výživného. K této změně pak došlo zejména tím, že žalovanému ubyla jedna vyživovací povinnost, podstatně se zvýšily potřeby žalobkyně v souvislosti se zahájením vysokoškolského studia a nepochybně došlo k podstatnému nárůstu cen základních životních potřeb. V tomto smyslu proto soud považuje žalobu na zvýšení výživného za co do základu důvodnou.8. Při úvaze o výši výživného od 1. 9. 2023 vyšel soud ze shora uvedených zákonných kritérií. Při hodnocení schopností a možností žalovaného vycházel soud z poměrů žalovaného zjištěných v předchozím opatrovnickém řízení. Současné poměry žalovaného se soudu nepodařilo zjistit, nicméně je zřejmé, že vzhledem k nárůstu mezd a příjmů od roku 2012 je ve schopnostech a možnostech žalovaného dosahovat příjmů v nejméně dvojnásobné výši oproti výši příjmů zjištěných v původním řízení, tedy čistých měsíčních příjmů ve výši nejméně 28 000 Kč. Z této výše příjmů proto soud při svém rozhodování vycházel a zohlednil rovněž skutečnost, že oproti poslední úpravě výživného ubyla žalovanému jedna vyživovací povinnost. Při hodnocení poměrů žalobkyně vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně má potřeby odpovídající jejímu věku, přičemž zohlednil její náklady spojené s bydlením a dojížděním. Při zohlednění všech shora uvedených zákonných kritérií pro stanovení výše výživného od 1. 9. 2023, zejména ustanovení § 913 odst. 1 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku, dospěl soud k závěru, že výživným odpovídajícím odůvodněným potřebám žalobkyně i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného při respektování obecné zásady shodné životní úrovně účastníků je výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně. Původní rozsudek proto změnil tak, že žalovanému od 1. 9. 2023 na tuto částku výživné zvýšil.9. Protože výživné bylo žalovanému zvýšeno zpětně, musel se soud zabývat i otázkou existence případného nedoplatku na výživném za měsíce září 2023 až červenec 2024 včetně. Z tvrzení žalobkyně i výpisu z jejího účtu vzal soud za prokázané, že žalovaný po celé shora uvedené období platil žalobkyni výživné ve výši 150 euro, což při pro zjednodušení soudem použitého kurzu 25 Kč za 1 euro odpovídá částce 3 750 Kč měsíčně. Celkem tak za 11 měsíců vznikl žalovanému nedoplatek na výživném ve výši 35 750 Kč. Žádné další plnění započitatelné na výživné přitom žalovaný žalobkyni neposkytl. Při úvaze o lhůtě k plnění dospěl soud k závěru, že vzhledem k výši nedoplatku je odůvodněno výjimečné poskytnutí lhůty žalovanému delší, než je obecná třídenní lhůta k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že výši nedoplatku i okolnostem věci odpovídá poskytnutí lhůty do 31. 10. 2024. V této lhůtě proto soud žalovanému uložil nedoplatek žalobkyni zaplatit.10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého vzniklo obecně právo na náhradu nákladů řízení ve věci úspěšné žalobkyni. Protože se však žalobkyně práva na náhradu nákladů řízení vzdala, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.