7 C 317/2023-45 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 28 898,87 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru č. HU01158647 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným jako smluvními stranami dne 6. 4. 2022. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 30 454 Kč. Žalovaný se zavázal splácet předmětný úvěr v měsíčních splátkách po 530 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit úrok z úvěru ve výši 16,90 % ročně, avšak ode dne 17. 3. 2021 požaduje žalobkyně po žalovaném úrok nižší, a to ve výši 15 % ročně. Žalovaný své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně proto úvěr prohlásila za splatný ke dni 20. 3. 2023.K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně přezkumu úvěruschopnosti žalovaného a tato doložila též listinnými důkazy. Žalobkyně měla před uzavřením smlouvy o úvěru k dispozici výpis z účtu žalovaného č. , č. účtu, za období 30. 12. 2021 – 30. 3. 2022 a jeho úvěruschopnost prověřila též v interních a externích databázích, zejm. v systému NRKI a BRKI.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl soudem vyzván., právnická osoba, s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).Na základě listin předložených žalobkyní učinil soud závěr, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 6. 4. 2022 Dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě číslo 2364294 (úvěr číslo , Anonymizováno, ) ve výši 20 454 Kč. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru přitom vyplývá, že celková výše spotřebitelského úvěru činí 30 454 Kč, z čehož 20 454 Kč je určena na konsolidaci přechozího úvěru žalovaného u žalobkyně. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 16,90 %. Měsíční splátka úvěru byla sjednána ve výši 530 Kč. Žalovaný měl úvěr splatit v celkem 120 měsíčních splátkách. Z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u žalobkyně vyplývá, že dne 6. 4. 2022 byla na tento účet připsána částka 30 454 Kč. Platba je označena jako půjčka 2. Téhož dne bylo provedeno předčasné splacení půjčky 1 v částce 20 060,99 Kč a strženo pojistné ve výši 45 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 3. 2023 a současně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě výpisů z jeho běžného účtu č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . za období 30. 12. 2021 – 30. 3. 2022. Z těchto výpisů vyplývá, že žalovaný měl v uvedeném období pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši cca 23 000 Kč. Dále žalobkyně zjišťovala zadluženost žalovaného a lustrovala jej ve veřejně přístupných databázích dlužníků a dalších, o čemž soudu předložila doklady.Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli žalobkyně dostála všem svým povinnostem, jež jí ukládá citované ustanovení § 2395 o.z. a jemu následující, jakož i sjednaným povinnostem smluvním, žalovaný ji porušováním sjednaných podmínek smlouvy o úvěru přiměl k zesplatnění úvěru, přičemž přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne nepoukázal žalobkyni splatnou finanční hotovost a dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. Vzhledem k tomu, že samotný rozsah žalobou uplatněného nároku nebyl žalovaným v řízení nikterak zpochybněn a soud jej má za prokázaný listinami předloženými žalobkyní, stanovil soud žalovanému povinnost k jeho úhradě k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku. S ohledem na skutečnost, že mezi žalovaným a žalobkyní byl platně sjednán úrok z úvěru, přiznal soud žalobkyni i tento nárok.V části žaloby týkající se příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení má pak soud za zcela prokázané, že žalovaný se neuhrazením dlužné částky dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalobkyně tak důvodně ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení uplatnila proti žalovanému i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě i v této části vyhověl.O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku, tj. 1 156 Kč. Jiné náklady řízení žalobkyně nepožadovala.