7 C 329/2023-44 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhá vydání rozsudku, jímž bude žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 10 053,80 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněných povinností žalované vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 1. 9. 2022. Na základě této smlouvy byly žalované žalobkyní poskytnuty finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Pro případ, že by soud neshledal nárok žalobkyně důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalovaná na svůj dluh dosud neuhradila ničeho.2. Na podkladě provedených listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud k následující skutková zjištění: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním bylo zjištěno, že žalobkyně žalované poskytla spotřebitelský úvěr až do výše 7 000 Kč. Úrok z úvěru nebyl ve smlouvě sjednán. Výše poplatku za poskytnutí úvěru byla sjednána v částce 2 030 Kč a výše poplatku za poskytnuté služby v částce 194 Kč. Úvěr byl splatný jednorázově ve splátce 9 224 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána dnem 1. 10. 2022. Úvěr měl být vyplacen bezhotovostním bankovním převodem. Žalovaná přitom ve smlouvě uvedla číslo svého účtu: 2900907053/0800. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 1. 9. 2022 vyplývá, že společnost , právnická osoba, . převedla na účet č. , č. účtu, částku 7 000 Kč. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývá, že její ověřený čistý měsíční příjem činil 68 755 Kč, pravidelné měsíční výdaje na půjčky činily 2 500 Kč, měsíční výdaje na bydlení 1 500 Kč, ostatní zbytné výdaje 0 Kč a vypočítané minimální výdaje 0 Kč. Žalobkyně zaslala dne 20. 5. 2023 žalované předžalobní výzvu k úhradě.3. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen „ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalované soudu předložila pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti. Žalovaná sice tvrdila, že má vysoký příjem, avšak tento nebyl nijak ověřen ani doložen. Nadto je evidentní, že výdaje uvedené žalovanou jsou zcela nereálné. Žalobkyně přitom neprovedla ani lustraci žalované v ISIR ani v CEE, což soud považuje za naprosté minimum při zkoumání úvěruschopnosti jakéhokoliv žadatele o úvěr. Žalobkyně byla soudem písemně vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů s tím, že pokud výzvě nevyhoví, může být se svojí žalobou neúspěšná. Žalobkyně přitom sama již v žalobě navrhla, aby soud alternativně posoudil její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.5. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel zejména z novelizovaného ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, které s účinností od 29. 5. 2022 zní: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“6. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná na svůj dluh dosud neuhradila ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 7 000 Kč představující nesplacenou jistinu. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 20. 5. 2023, odeslané téhož dne s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v trvání tří dnů. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalované nejdříve dne 24. 5. 2023. Splatnost proto nastala dne 27. 5. 2023 a od 28. 5. 2023 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.7. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 7 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 28. 5. 2023 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.8. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 540 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen „AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 4 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně (viz sp. zn. , spisová značka, nebo , spisová značka, ). Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT.9. Podle § 14b odst. 1 bodu 3. AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé ve výši 900 Kč (tedy 300 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 300 Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad. Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 1 482 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 800 Kč) celkově 2 252 Kč. V poměru úspěchu (70 %) a neúspěchu žalobkyně (30 %), činí výše náhrady nákladů řízení, k níž je žalovaná jako převážně neúspěšná účastnice povinna, částku ve výši 900,80 Kč (tj. 40 % z částky 2 252 Kč).10. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.