7 C 202/2025-16 — Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalované zaplatit jí částku 34 811,86 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou jako smluvními stranami dne 7. 2. 2022. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet předmětný úvěr v měsíčních splátkách po 731 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala hradit úrok z úvěru ve výši 15,49 % ročně, avšak ode dne 15. 7. 2025 požaduje žalobkyně po žalované úrok nižší, a to ve výši 12 % ročně. Žalovaná své smluvní povinnosti přestala plnit počínaje splátkou splatnou dne 15. 4. 2025, na kterou uhradila pouze 9 Kč, splátky od 15. 3. 2022 do 15. 3. 2025 byly uhrazeny zcela.V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).Na základě tvrzení uvedených v žalobě a listin k ní připojených učinil soud závěr, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 7. 2. 2022 smlouvu o úvěru ve výši 40 000 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen téhož dne Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 15,49 %. Měsíční splátka úvěru byla sjednána ve výši 731 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila dopisem ze dne 19. 6. 2025 a současně zaslala žalované předžalobní upomínku. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě bankovního výpisu žalované. Dále žalobkyně zjišťovala zadluženost žalované a lustrovala ji ve veřejně přístupných databázích dlužníků a dalších, o čemž soudu předložila doklady.Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli žalobkyně dostála všem svým povinnostem, jež jí ukládá citované ustanovení § 2395 o. z. a jemu následující, jakož i sjednaným povinnostem smluvním, žalovaná ji porušováním sjednaných podmínek smlouvy o úvěru přiměla k zesplatnění úvěru, přičemž přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne nepoukázala žalobkyni splatnou finanční hotovost a dostala se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. Vzhledem k tomu, že samotný rozsah žalobou uplatněného nároku nebyl žalovanou v řízení nikterak zpochybněn a soud jej má za prokázaný listinami předloženými žalobkyní, stanovil soud žalované povinnost k jeho úhradě k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku. S ohledem na skutečnost, že mezi žalovanou a žalobkyní byl platně sjednán úrok z úvěru, přiznal soud žalobkyni i tento nárok.V části žaloby týkající se příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení má pak soud za zcela prokázané, že žalovaná se neuhrazením dlužné částky dostala do prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalobkyně tak důvodně ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení uplatnila proti žalované i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě i v této části vyhověl.O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku, tj. 1 393 Kč. Jiné náklady řízení žalobkyně nepožadovala.