7 C 60/2026-16 – Okresní soud v Třebíči

Podanou žalobou domáhá se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 231 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o zápůjčce ve výši 250 000 Kč poskytnuté žalobkyní žalovanému v pěti bezhotovostních převodech po 50 000 Kč ve dnech 25. 1. 2023, 26. 1. 2023 a 29. 1. 2023. Žalobkyně smlouvu o zápůjčce vypověděla dne 26. 9. 2025. Žalovaný dosud na svůj dluh dosud uhradil pouze částku 19 000 Kč. Nereagoval ani zaslanou předžalobní výzvu.V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) - žalovaný.Z listin přiložených k žalobě učinil soud závěr, že žalobkyně ze svého bankovního účtu zaslala na účet žalovaného dne 25. 1. (roky u dat nejsou uvedeny) částku 50 000 Kč, dne 26. 1. opět částku 50 000 Kč a dne 29. 1. 3x částku 50 000 Kč. Z účtu označeného jménem žalovaného obdržela žalobkyně dne 18. 6. 2024 částku 2 000 Kč, dne 13. 6. 2024 částku 2 000 Kč, dne 10. 7. 2024 částku 2 000 Kč, dne 20. 9. 2024 částku 2 000 Kč, dne 21. 10. 2024 částku 3 000 Kč, dne 22. 11. 2024 částku 2 000 Kč, dne 23. 12. 2024 částku 2 000 Kč, dne 24. 2. 2025 částku 2 000 Kč a dne 10. 7. 2025 částku 2 000 Kč. Dopisem ze dne 26. 9. 2025 vypověděla žalobkyně žalovanému smlouvu o zápůjčce ve výši 250 000 Kč a vyzvala jej k vrácení dosud neuhrazené částky 231 000 Kč nejpozději do uplynutí šestitýdenní výpovědní doby. Zásilku obsahující výpověď žalobkyně žalovanému zaslala dne 26. 9. 2025 na adresu jeho trvalého pobytu. Žalovaný si však tuto zásilku v úložní době nevyzvedl. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána dne 2. 12. 2025.Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).Dle ust. § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.Dle ust. § 2393 odst. 1 o. z. neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím závěrům: Žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve výši 250 000 Kč ve smyslu ustanovení § 2390 odst. 1 o. z. Splatnost zápůjčky sjednána nebyla. Žalovaný zápůjčku splácel od června 2024 až do července 2025 v nepravidelných splátkách většinou po 2 000 Kč měsíčně. Z uvedeného lze dovozovat, že si svého dluhu vůči žalobkyni byl vědom. Žalobkyně smlouvu o zápůjčce vypověděla dopisem ze dne 26. 9. 2025, přičemž výpovědní doba ve smyslu ust. § 2393 odst. 1 o. z. činila šest týdnů od doručení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že výpověď byla žalovanému zaslána jako doporučená zásilka dne 26. 9. 2025, přičemž nebylo prokázáno její převzetí žalovaným. V soukromoprávních poměrech je písemnost doručena okamžikem, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tj. okamžikem kdy měl adresát objektivní možnost seznámit se s jejím obsahem, bez ohledu na to, zda se tak skutečně stalo. V posuzovaném případě se zásilka dostala do dispoziční sféry žalovaného dne 26. 9. 2025, kdy mu byla na evidované adrese jeho trvalého pobytu doručována, a od tohoto dne je proto třeba považovat výpověď smlouvy o zápůjčce za doručenou. Výpovědní lhůta v trvání šesti týdnů začala běžet následující den po doručení, tedy dne 27. 9. 2025. Šestitýdenní lhůta proto uplynula dne 7. 11. 2025. Tímto dnem se stal dluh ze smlouvy o zápůjčce ve výši 231 000 Kč splatným. Dnem následujícím, tj. 8. 11. 2025 se žalovaný ocitl v prodlení se splněním peněžitého závazku ve smyslu ust. § 1968 o. z.. Žalobkyně proto důvodně ve smyslu ust. § 1970 o. z. po žalovaném požaduje též zákonný úrok z prodlení od 12. 11. 2025 ve výši odpovídající ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení žalovaného. Soud proto žalobkyni přiznal nejen částku 231 000 Kč, ale též zákonný úrok z prodlení z této částky v žalobkyní požadované výši a rozsahu.O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 9 240 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“) ve výši 3 x 9 260 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, písemné podání soudu týkající se věci samé), 3 x 450 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 4 AT příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby.Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu.Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.