9 C 120/2025-18 — Okresní soud v Třebíči

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným ke zdejšímu soudu dne 4. 8. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 24 207 Kč z titulu dosud neuhrazené kupní ceny za dodávku elektřiny s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny č. , hodnota, ze dne 10. 10. 2023.2. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, když usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. 10. 2025, č.j. EPR , č. účtu, -10, byli účastníci vyzváni, aby se ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, přičemž účastníci ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).3. Na základě listin připojených k žalobě, resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, učinil soud skutkový závěr, že mezi účastníky byla dne 10. 10. 2023 uzavřena Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítě nízkého napětí č. smlouvy 9553099719, zákaznické číslo , hodnota, , číslo místa spotřeby 3100111516, na základě, které se žalobkyně zavázala žalovanému dodávat elektřinu pro potřeby domácnosti do odběrného místa na adrese , adresa, , , adresa, , smlouva byla účinná dnem zahájení dodávky, nejdříve však 11. 10. 2023 a byla uzavřena na dobu neurčitou, přičemž žalovaný se zavázal za odebranou elektřinu platit cenu stanovenou v platném ceníku žalobkyně. V období od 14. 12. 2023 do 11. 12. 2024 dodala žalobkyně žalovanému celkem , hodnota, kWh elektřiny v ceně 21 214 Kč, vyúčtované fakturou č. , tel. číslo, splatnou dne 30. 12. 2024, přičemž žalovaný na zálohách uhradil dne 5. 2. 2025 částku 3 240 Kč. V období od 12. 12. 2024 do 3. 3. 2025 dodala žalobkyně žalovanému celkem , hodnota, kWh elektřiny v ceně 6 233 Kč, vyúčtované fakturou č. , tel. číslo, splatnou dne 26. 3. 2025 Kč. Žalovaný v uvedeném období žalobkyni na zálohách neuhradil ničeho. Žalovanému byla zaslána dne 7. 7. 2025 předžalobní výzva.4. Podle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v jeho platném znění (dále jen „o.z.“) kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.5. Podle § 2079 odst. 2 o.z., neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně.6. Podle § 28 odst. 2 písm. j) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona v jeho platném znění, zákazník je povinen uhradit dodavateli poslední instance dodávku elektřiny podle § 12a, a to od okamžiku zahájení této dodávky.7. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela důvodná, neboť žalovaný řádně nesplnil svoje povinnosti z uzavřené smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítě nízkého napětí. Žalovaný dosud žalobkyni spornou částku, ani částečně, nezaplatil, přestože byl k jejímu zaplacení vyzván písemnou výzvou ze dne 7. 7. 2025. Žalovaný se rovněž dnem následujícím po splatnosti shora uvedených daňových dokladů ocitl vůči žalobkyni v prodlení se splněním peněžitého závazku a žalobkyni proto dle § 1968 a § 1970 o. z. vzniklo právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení vedle plnění, přičemž žalobkyní požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. Soud proto žalobě vyhověl v celém rozsahu včetně požadovaného úroku z prodlení, přičemž soud uložil žalovanému povinnost spornou částku uhradit včetně příslušenství v obecné třídenní lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvod ke stanovení lhůty k plnění delší či umožnění splnit tuto pohledávku ve splátkách.8. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 2 100 Kč a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč (dle § 13 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen „AT“). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet soudního poplatku ve výši 969 Kč, odměny právního zástupce žalobkyně dle ust. § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 (dále jen „AT“) ve výši 400 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) celkem 1 200 Kč, 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. a) AT příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částky odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.