30 C 188/2020-27 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala, aby soud určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaný učinil dopisem ze dne 22. 7. 2020. K odůvodnění uvedla, že žalovaný je jejím zaměstnancem na pozici obchodního zástupce na základě pracovní smlouvy ode dne 15. 3. 2017. Žalobkyně dne 23. 7. 2020 obdržela dopis označený jako okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnance, ve kterém žalovaný žalobkyni sděluje, že dává okamžitou výpověď z pracovního poměru pro porušení ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaný uvádí, že mu byla vyplacena neúplná mzda za jednotlivé měsíce v období červen 2019 až březen 2020 dle platového výměru ze dne 14. 3. 2017. Žalobkyně uvedla, že veškerou mzdu, na kterou žalovanému v rozhodném období vznikl nárok, vyplatila žalovanému řádně a včas. Postupovala přitom dle platného mzdového výměru ze dne 16. 7. 2019. Žalobkyně poukázala na ustanovení § 59 zákoníku práce s tím, že pokud žalovaný doručil zaměstnavateli okamžité zrušení pracovního poměru dne 23. 7. 2020, je to nepochybně více než dva měsíce od započetí běhu dvouměsíční subjektivní lhůty, tedy opožděně. Již z tohoto důvodu namítla žalobkyně neplatnost okamžitého zrušení pracovní poměru. To je navíc formulováno neurčitě, kdy z něho není zřejmé, jakou částku a za jaké měsíce by měla žalobkyně žalovanému dlužit, jaká je výši jednotlivých částí údajně neuhrazené mzdy, ani jaká je celková dlužná částka. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření k žalobě konkretizoval výši nedoplatků mzdy za jednotlivé měsíce od června 2019 do března 2020 a doplnil, že mu nebyly vyplaceny cestovní náhrady za měsíce listopad a prosinec 2019 a nebyla mu proplacena dovolená v délce 26,5 dne. Žalovaný zdůraznil, že mzda mu měla být vyplácena na základě mzdového výměru ze dne 14. 3. 2017, neboť žalovanému nebyl žádný pozdější výměr řádně doručen. Žalovaný poukázal na svůj upřesňující dopis ze dne 3. 8. 2020 zaslaný zaměstnavateli, z nějž vyplývá, že žalobkyně mu nevyplácela řádně mzdu již od prosince 2017. Sdělil, že je ochoten záležitost urovnat smírnou cestou, pokud mu bývalý zaměstnavatel zaplatí dlužné cestovní náhrady a náhradu mzdy za dovolenou a poskytne mu náhradu odpovídající délce výpovědní doby. 3. Mezi účastníky bylo nesporné, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 15. 3. 2017 ke vzniku pracovního poměru, žalovaný pro zaměstnavatele působil jako obchodního zástupce. Uvedená skutečnost vyplývá z pracovní smlouvy. Dále bylo nesporné, že žalovaný zaslal žalobkyni dopis datovaný dnem 22. 7. 2020 s úmyslem okamžitě skončit pracovní poměr. Dopis žalovaného s okamžitým zrušením pracovního poměru byl žalobkyni doručen dne 23. 7. 2020. 4. Žalovaný v dopise z 22. 7. 2020 uvedl, že dává okamžitou výpověď z pracovního poměru dle porušení § 55/1b, 262/2006 Sb., zákoníku práce. V odůvodnění stojí, že dle platného mzdového výměru ze dne 14. 3. 2017 byla žalovanému v níže uvedených měsících vyplacena neúplná mzda. V každém měsíci byla porušena zákonná lhůta 15 dnů po uplynutí doby splatnosti. Jedná se o měsíce červen 2019, červenec 2019, srpen 2019, září 2019, říjen 2019, listopad 2019, prosinec 2019, leden 2020, únor 2020, březen 2020. 5. Soud tedy má za prokázané, že žalobkyni bylo dne 23. 7. 2020 doručeno písemné okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného odůvodněné tím, že zaměstnavatel mu nevyplatil v jednotlivých měsících od června 2019 do března 2020 včetně mzdu do 15 dnů po uplynutí lhůty její splatnosti. 6. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1 - Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku). 7. Podle § 59 zákoníku práce zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. 8. Splatnost mzdy žalovaného za měsíc březen 2020 nastala dle § 141 odst. 1 zákoníku práce dne 30. 4. 2020. Žalovaný by mohl pracovní poměr kvůli nevyplacení mzdy zrušit nejdříve po uplynutí 15 dnů po splatnosti březnové mzdy, tedy 16. 5. 2020. Subjektivní dvouměsíční lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem započala dne 16. 5. 2020 a skončila dne 16. 7. 2020. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný do 16. 7. 2020 doručil zaměstnavateli dopis obsahující okamžité zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy za březen 2020. Subjektivní lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru kvůli tvrzenému nevyplacení mzdy v jednotlivých dřívějších měsících rovněž marně uplynula. Posuzované okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalovaným učiněno po uplynutí lhůty stanovené v § 59 zákoníku práce. Jde o lhůtu prekluzivní (propadnou), která musí být dodržena, protože po jejím marném uplynutí právo zrušit okamžitě pracovní poměr zaměstnanci zaniká, i kdyby důvod okamžitého zrušení existoval. Soud k zániku práva přihlédne z úřední povinnosti. 9. Z důvodu nadbytečnosti se soud nevyjadřuje k namítané neurčitosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Soud neprováděl dokazování (respektive nečinil zjištění) k výši mzdových nároků žalovaného, kdy mezi účastníky bylo sporné, zda měla žalobkyně v době od června 2019 do března 2020 žalovanému vyplácet mzdu dle výměru ze dne 14. 3. 2017 a nebo dle výměru ze dne 16. 7. 2019. 10. Soud z důvodů uvedených v 8. odstavci shora dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 22. 7. 2020 je neplatné. Rozhodl proto tak, že žalobě vyhověl. 11. O nákladech řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná, vznikl jí nárok na náhradu vynaloženého soudního poplatku 2.000 Kč a na náklady právního zastoupení. Žalobkyně byla zastoupena advokátem, kterému dle vyhl. č. 177/1996 Sb. přísluší odměna za tři úkony právní služby po 2.500 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání soudu), včetně paušální náhrady 300 Kč ke každému z uvedených úkonů. Zástupce žalobkyně v souladu s předpisy o cestovních náhradách vyúčtoval cestovné ve výši 1.852 Kč za cestu k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět za celkem [anonymizováno] ujetých km při průměrné spotřebě použitého vozidla 5,1 l nafty na 100 km. Náklady řízení v celkové výši 12.252 Kč se podle § 149 odst. 1 o.s.ř. platí advokátovi žalobkyně. Lhůtu k náhradě nákladů stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.