9 C 353/2022-80 — Okresní soud v Trutnově

1. Žalobou podanou dne 17. 10. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení ve výroku uvedené částky s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 3. 3. 2014 zaměstnán u žalovaného na pozici řidič sanitního vozu, a to v období od 3. 3. 2014 do 28. 2. 2021. Žalovaný je obchodní společností, která jako poskytovatel zdravotnických služeb poskytuje péči/služby v oblasti„ zdravotnická dopravní služba“. Pracovní poměr žalobce skončil na základě výpovědi ze strany žalobce ze dne 10. 12. 2020. Žalobce vykonával pro žalovaného práci řidiče sanitního vozu jako zdravotnický pracovník i v období tzv. druhé vlny epidemie onemocnění covid-19 od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalovanému jako poskytovateli zdravotnické dopravní služby se ve smyslu ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 305/2020 Sb., o stanovení způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazení služby poskytnuté v roce 2020, ve znění pozdějších předpisů („ kompenzační vyhláška“), navýšila v souladu s § 20a kompenzační vyhlášky úhrada ve smyslu § 15 kompenzační vyhlášky o částku Odměna 2. vlna, přičemž toto navýšení úhrady bylo poskytováno za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky. Žalobce v roce 2021 vyzval žalovaného k vyplacení kompenzace ve výši 75 000 Kč. Žalovaný požadavek žalobce odmítl. Při té příležitosti mj. uvedl:„ Každý do posledního zaměstnance dostal mimořádnou covid odměnu ve výši 75 000 Kč ke své mzdě k hlavnímu pracovnímu úvazku s úvazkem 1, ti kteří nastoupili v průběhu druhé vlny a nebo mají snížený úvazek na 0,5 dostali odměnu poměrem, tak aby to bylo pro všechny spravedlivé... Pan [celé jméno žalobce] v době, kdy vešla v platnost tato vyhláška, již nebyl zaměstnancem mé firmy celé dva měsíce.“ Z odpovědi vyplývá, že důvodem, proč žalobci nebyla vyplacena mimořádná odměna, zatímco jiným zaměstnancům vyplacena byla, je skutečnost, že pracovní poměr žalobce skončil dříve, než byla vydána vyhláška č. 172/2021 Sb., kterou došlo ke změně kompenzační vyhlášky 2020. Zaměstnavatel je dle § 16 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, mj. pokud jde o odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. V případě, že zaměstnavatel poruší v oblasti odměňování povinnost rovného zacházení se zaměstnanci a bezdůvodně některé zvýhodní, má zaměstnanec, který byl postižen nerovným zacházením, právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce. Žalobci nebyla vyplacena mimořádná odměna za období tzv. druhé vlny epidemie onemocnění covid-19, která byla žalovanému kompenzována podle § 20a kompenzační vyhlášky 2020, zatímco ostatním zaměstnancům žalovaného na stejné pozici vykonávajícím stejný druh práce jako žalobce mimořádná odměna vyplacena v plné výši byla. Ve vztahu k žalobci tak došlo k nerovnému zacházení v oblasti odměňování za práci. Žalobce se proto domáhal vyplacení mimořádné odměny ve výši 75 000 Kč jako náhrady škody vzniklé mu nerovným zacházením v oblasti odměňování za práci podle § 265 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce má nárok na vyplacení plné výše této mimořádné odměny i za situace, kdy k vyplácení mimořádných odměn ostatním zaměstnancům došlo až po skončení pracovního poměru žalobce, neboť byl u žalované zaměstnán v období rozhodném pro výplatu mimořádné odměny, tj. v období 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalovaný přitom obdržel za služby poskytované v období 1. 10. 2020 až 31. 12. 2022 úhradu dle § 20a kompenzační vyhlášky v celkové výši 1 302 041,25 Kč, a to na celkový počet 23 pracovníků. Vedle výše uvedeného lze nevyplacení mimořádných odměn za období druhé vlny epidemie onemocnění covid-19 žalobci považovat rovněž za úmyslné jednání proti dobrým mravům, a to zvlášť z toho důvodu, že na kompenzaci těchto mimořádných odměn byly žalovanému poskytnuty prostředky podle § 20a kompenzační vyhlášky. Alternativně tak má žalobce nárok na náhradu škody, která mu tímto nevyplacením mimořádných odměn vznikla, i podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce. Žalobce se dále domáhal přiznání zákonného úroku z prodlení od 1. 10. 2022, když v předžalobní výzvě vyzval žalovaného k zaplacení částky 75 000 Kč do 30. 9. 2022. 2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Žalobce pro žalovaného vykonával práci řidiče sanitního vozu v období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalobce poměrně značnou část tohoto období do práce fakticky nedocházel z důvodu ošetřování. Žalobce za celé toto období realizoval jediný převoz covid pozitivního pacienta, a to dne 23. 12. 2020, kdy však již převážel z [anonymizována dvě slova] v [obec] do [obec] pacienta vyléčeného po nemoci covid-19. Žalovaný se zásadně ohradil proti tomu, že by úmyslně jednal proti dobrým mravům tím, že by nevyplatil mimořádné odměny za období druhé vlny epidemie zdravotnickým pracovníkům. Žalovaný všechny prostředky, které obdržel na základě § 20a kompenzační vyhlášky, svým zaměstnancům vyplatil. Vyplaceno bylo ještě více, než žalovaná společnost na základě kompenzační vyhlášky obdržela. Žalovaná společnost poskytovala odměny svým zaměstnancům (včetně žalobce) i před tím, než jí byly vyplaceny prostředky na základě kompenzační vyhlášky, a to přesto, že v tomto předchozím období došlo k naprosto zásadnímu propadu příjmů na straně žalované společnosti, která je placena za uskutečněné převozy, jejichž počet v covidovém období logicky zásadně poklesl. S uplatněným nárokem žalovaný nesouhlasil, protože ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce neporušil. Vyhláška č. 172/2021 Sb. byla přijata cca 2 měsíce poté, co pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil, k výplatě podle ní pak došlo cca o další měsíc později. K předmětné vyhlášce samozřejmě neexistoval žádný metodický pokyn. Vyhláška hovoří o poskytnutí částky pro uvedené poskytovatele dle počtu zaměstnanců, nikoli tedy na jméno konkrétního zaměstnance. Žalovaný při vyplácení odměn vycházel z toho, že prostředky má vyplatit svým stávajícím zaměstnancům. Podle ustanovení § 1 písm. a) upravuje zákoník práce vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; dle § 1 písm. d) pak úprava zákoníku práce dopadá i na právní vztahy vzniklé před vznikem pracovněprávních vztahů. Z tohoto zákonného ustanovení tedy neplyne, že by úprava v zákoníku práce dopadala i na dobu po skončení pracovního poměru, samozřejmě s výjimkami, které přímo ze zákoníku práce plynou (např. úprava konkurenční doložky). Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci. V době trvání pracovního poměru žalobce žalovaný zásadu rovného zacházení neporušoval. V době rozdělování odměn dle kompenzační vyhlášky pak již žalobce nebyl zaměstnancem žalovaného, a žalovaný tak vůči němu jako nezaměstnanci právní povinnost rovného zacházení neměl. Porušení právní povinnosti je přitom předpokladem odpovědnosti za škodu. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1486/2020 plyne mj. to, že:„ Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními srovnatelnými zaměstnanci.“ Dále odkázal na Velký komentář k Zákoníku práce, 2. vydání, Nakladatelství C. H. Beck, který v komentáři k § 16 zákoníku práce na str. 89 uvádí, že:„ Jde o rovné jednání v rámci zacházení v rámci vztahů, které byly založeny dohodou dvou smluvních stran, a to v průběhu celého trvání takového pracovněprávního vztahu“. Na straně 91 téhož komentáře se pak uvádí následující:„ Všechny tři zásady (tj. i zásada rovného zacházení) dopadají na zaměstnavatele během přímého využívání pracovní síly svého zaměstnance a také na skutkové děje, které s tím souvisejí (např. na výběr nových zaměstnanců či výhody poskytované v souvislosti s trváním pracovněprávního vztahu).“ 3. Žalobce k námitkám žalovaného uvedl, že skutečnost, že žalobce v předmětném období čerpal ošetřovné a že realizoval pouze jeden převoz covid pozitivního pacienta, mu nelze ve vztahu k nároku na výplatu mimořádné odměny přičítat k tíži. Počet převozů covid pozitivních pacientů v rozhodném období není pro posouzení jeho nároku na mimořádnou odměnu relevantní. Zásadní je, že v tomto období vykonával práci ve zdravotnických službách, tj. práci, při které bylo prokazatelně vyšší riziko nákazy onemocněním covid-19. Nárok žalobce na vyplacení mimořádné odměny plyne již ze skutečnosti, že byl ke dni 31. 12. 2020 zaměstnancem žalovaného. Z kompenzační vyhlášky jasně plyne, že ve vzorci pro výpočet mimořádné odměny d