15 C 244/2025-37 — Okresní soud v Trutnově

Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že se jedná o jednak o nesplacený kontokorentní úvěr ze smlouvy o poskytování kontokorentního úvěru , Anonymizováno, , kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dříve pod názvem , právnická osoba, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . anebo , právnická osoba, , Anonymizováno, , a.s.) dne 31. 7. 2014, na jejímž základě žalovaný čerpal celkem 12 266,34 Kč a dále ze smlouvy o bankovních produktech a službách (sjednané téhož dne mezi týmiž účastníky), v důsledku které vznikl v neprospěch žalovaného záporný zůstatek na běžném účtu č. 0215340918 ve výši 2 192,43 Kč.Soud při rozhodování ve věci postupoval dle § 115a o.s.ř. Dle tohoto ustanovení k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dovodil, že ve věci lze rozhodnout na základě žalobkyní předložených listin bez nařízení jednání. Účastníci se v soudem stanovené lhůtě k možnosti rozhodnutí věci bez nařízení jednání nevyjádřili. Souhlas účastníků s rozhodnutím věci bez nařízení jednání se tudíž předpokládá (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).Soud vzal na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně došlo k uzavření úvěrové smlouvy a k poskytnutí úvěru. Žalovaný zároveň netvrdil, že by zaplatil jakékoliv částky, které nejsou zohledněny v žalobě.Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření posuzované smlouvy), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 až 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.Žalobkyně je v tomto řízení aktivně legitimována, protože jí vymáhaná pohledávka byla postoupena původním věřitelem.Soud se dále zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy splnil povinnosti vyplývající ze shora uvedeného ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu je třeba uvést, že žalobkyně byla soudem vyzvána, aby se vyjádřila k otázce splnění povinnosti ověřit úvěruschopnost dlužníka ze strany svého právního s tím, že úvěruschopnost a její vliv na platnost úvěrové smlouvy je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků či úpadců.Žalobkyně se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením výše uvedených smluv vyjádřila tak, že zákon ani judikatura nestanovují, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, pouze k tomu dává určité návody, neurčuje však kogentně jaké konkrétní údaje a podklady musí poskytovatel shromáždit a jaké závěry z těchto údajů jsou učiněny správně či nikoliv. Uvedené nelze ani objektivně kodifikovat, neboť mnohost druhů úvěrů, podkladů a informací připadajících do úvahy je taková, že je nutné ponechat prostor k tomu, aby právní norma zahrnovala celé toto široké spektrum možných situací. Rovněž zákon ani judikatura nestanovují, jaký má být po shromáždění všech dostatečných podkladů učiněn konkrétní závěr z těchto podkladů (zda má být úvěr poskytnut či nikoliv), a je opět na věřiteli, aby shromážděné podklady posoudil a sám z nich správný závěr dovodil. Aktuální znění zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru, pak v ust. § 86 odst. 1 explicitně pracuje s tím, že každé posouzení musí být přiměřené k povaze úvěru a dle toho se má vycházet jak ze získaných z relevantních vnitřních, tak i vnějších zdrojů – tedy jsou určeny hranice, kdy soudní požadavky na posouzení úvěruschopnosti nemohou být bezbřehé (současně i v praxi nemožné), jak se některé názory snaží navodit. V projednávané věci prováděla posouzení zavedená banka se striktně nastavenými postupy a zcela v souladu se zákonem.Soud uzavřel, že v souzené věci nebylo doloženo, že by právní předchůdce žalobkyně ověřil výši příjmů a výdajů žalovaného například z dokladů o mzdě či jiném příjmu apod. Žádné takové doklady ani nebyly pro potřeby tohoto řízení doloženy. Vzhledem k uvedenému závěru nelze než dovodit, že smlouvy o úvěru byly neplatným právním jednáním. Žalobkyně tak může požadovat pouze vrácení jistiny, která byla žalovanému poskytnuta a která dosud nebyla vrácena. Konkrétně jde o částku 12 266,34 Kč a 2 192,43 Kč. Žalovaný byl v řízení nečinný, tudíž netvrdil ani neprokázal, že z poskytnuté jistiny cokoliv splatil. Soud proto žalobkyni přiznal uvedené částky.Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se pak projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: „Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věř