19 C 173/2025-35 — Okresní soud v Trutnově

Žalobou doručenou soudu dne 17. 3. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 895,25 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 973,99 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 059 Kč od 10. 1. 2025 do zaplacení. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že účastníci uzavřeli dne 13. 5. 2024 smlouvu o úvěru N fois EC č. 91869665, na základě, které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr/úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 752 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů. Jelikož žalovaný přes tuto výzvu neuhradil svůj dluh, rozhodla se žalobkyně v souladu se smlouvou přistoupit k odstoupení od smlouvy dopisem. Žalobkyně považuje pohledávku za splatnou ke dni 31. 10. 2024. Žalovaný je tak dle smlouvy povinen zaplatit žalobkyni částku 16 869,24 Kč, sestávající z jistiny ve výši 13 059 Kč, ze smluvních poplatků ve výši 2 836,25 Kč a ze smluvního úroku z jistiny ve výši 973,99 Kč, když žalobce požaduje pouze zaplacení účelové části úroku. Účelová část úvěru je úročena sazbou ve výši 18,86 % ročně, žalobkyně však využívá svého dispozičního oprávnění a požaduje úhradu úroku za období od 14. 5. 2024 do 31. 8. 2024 v úrokové sazbě ve výši 17,40 % ročně a za období od 1. 9. 2024 do 31. 10. 2024 v úrokové sazbě ve výši 13,40 % ročně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále požadovala v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % z částky 13 059 Kč ode dne 10. 1. 2025 do zaplacení.V návaznosti na výzvu soudu, aby žalobkyně doložila, že byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně sdělila, že v předmětné věci při posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovala nejen informace poskytnuté jí žalovaným, ale tyto následně ještě konfrontovala jak s výstupy z celé řady registrů/databází. V dané souvislosti si žalobkyně dovoluje odkázala na celou řadu rozhodnutí vyšších soudů a konstatovala, že odborná veřejnost se shoduje v přiměřenosti a vhodnosti praxe posuzovat výdaje žadatele na základě statistických modelů a uzavřela, že je přesvědčena o tom, že postupovala s odbornou péčí a řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, pokud ověřila výdaje tvrzené žalovaným na základě vlastních modelů. K uvedenému předložila zprávu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, dle které provedla lustraci v registru SOLUS a centrální evidenci exekucí, zjistila čistý hlavní příjem žalovaného ve výši 26 000 Kč měsíčně ze mzdy/platu a náklady na bydlení - nájemné ve výši 4 500 K měsíčně, dále nezjistila žádné náklady na splátky jiných úvěrů či jiné závazky jako je výživné. V části zprávy „ověření údajů“ nebyl zaškrtnut žádný zdroj, ze kterého měly být zjištěny příjmy a výdaje.Z provedeného dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 5. 2024 soud zjistil, že mezi účastníky byl úvěr sjednán jako revolvingový, tj. žalovanému byl dán k dispozici úvěrový limit ve výši 20 000 Kč, který mohl čerpat opakovaně. První čerpání úvěru co do částky 13 059 Kč bylo sjednáno jako účelové na kupní cenu mobilního telefonu ve výši 13 059 Kč s tím, že žalovaný se zavázal účelovou část úvěru splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 719 Kč s tím, že celková částka splatná klientem měla činit 15 672 Kč. Žalovaný čerpal úvěr při uzavření smlouvy ve výši 13 059 Kč a počínaje 15. 6. 2024 byl povinen hradit pravidelné splátky úvěru včetně měsíčních plateb pojištění ve výši 719 Kč. Žalovaný své povinnosti porušil, když neuhradil ani první splátku.Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané poskytnutí úvěru ve výši 13 059 Kč na základě shora uvedené smlouvy a dále to, že na uvedený úvěr žalovaný neuhradil ničeho. Žalovaný byl v řízení nečinný, tudíž netvrdil ani neprokazoval, že by na poskytnutý úvěr cokoli uhradil.Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1, 2 a 3 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně:Žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně dle názoru soudu nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka (žalovaného), když ani na výzvu soudu neoznačila a nedoložila podklady, ze kterých vycházela při prověřování úvěruschopnosti žalovaného. Splnění této povinnosti je přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39).Protože žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného, je smlouva o úvěru podle § 87 ZSÚ neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně se proto nemůže domáhat plnění sjednaných v této smlouvě.Protože žalobkyně vyplatila žalovanému částku 13 059 Kč na základě neplatné smlouvy, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat. Co do výše bezdůvodného obohacení soud dospěl k závěru, toto činí částku 13 059 Kč, když žalovaný na poskytnuté peněžní prostředky neuhradil ničeho.Soud zamítl žalobu ve zbylé části a to včetně části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 87 odst. 1 ZSÚ), rozhodl tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Porovná-li se původně vymáhaná částka bez úroku z prodlení (15 895,25 Kč) s částkou, která byla žalobkyni přiznána (13 059 Kč), nelze než dovodit, že žalobkyně byla v řízení