2 C 79/2021-74 — Okresní soud v Uherském Hradišti

Žalobkyně se svou žalobou podanou dne 19. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 43 671 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 410,01 Kč (8,25 % ročně z částky 37 791 Kč od 1. 4. 2021 do 18. 5. 2021) a 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 43 671 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že dne 25. 2. 2020 uzavřela s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetových stránek , Anonymizováno, ) smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému převodem na jeho účet č. , č. účtu, téhož dne částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit včetně sjednaného poplatku za jeho poskytnutí 990 Kč formou 24 měsíčních splátek. Dále si účastníci sjednali poplatky za službu SMS servis 49 Kč měsíčně, úrok označený ve smlouvě jako náklady úvěru 1 470 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti úvěru 2 970 Kč. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, na dlužnou částku uhradil pouze 1 Kč dne 25. 3. 2020. Žalobkyně proto úvěr ke dni 21. 8. 2020 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Jelikož žalovaný dlužnou částku ani přes výzvy neuhradil, podala žalobkyně tuto žalobu, jíž se domáhá úhrady částky 43 671 Kč, kterou tvoří neuhrazená jistina 29 999 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 990 Kč, poplatek za SMS servis 245 Kč (5 x 49 Kč), poplatek za prodloužení splatnosti tzv. „korunový odklad“ 2 970 Kč, úroky 5 880 Kč a smluvní pokuty 3 587 Kč.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud věc rozhodl bez nařízení jednání.Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud za prokázané následující skutečnosti: Dne 25. 2. 2020 žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit včetně poplatku za poskytnutí úvěru 990 Kč a sjednaných doplňkových služeb ve 24 měsíčních splátkách, jejichž konkrétní výše byla stanovena splátkovým kalendářem. První splátka byla splatná dne 25. 3. 2020 a poslední splátka měla být uhrazena dne 25. 2. 2022. Ve smlouvě si účastníci sjednali poplatky, a to za službu korunový odklad 1 Kč, SMS servis 49 Kč měsíčně a za prodloužení splatnosti úvěru 2 970 Kč. RPSN činila 49,10 %. Žalovaný na dlužnou částku uhradil pouze 1 Kč a to dne 25. 3. 2020. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 3. 7. 2020, výzvou ze dne 21. 8. 2020 oznámila žalovanému, že z důvodu prodlení s úhradou závazků zesplatnila úvěr a vyzvala jej k úhradě dlužné částky 40 084 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy. Zároveň žalovaného upozornila na možnost soudního řízení. Žalovaný byl upomínán k úhradě dlužné částky také předžalobní výzvou ze dne 1. 4. 2021 odeslanou žalovanému 6. 4. 2021.Žalobkyně byla vyzvána k doložení listin prokazujících zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Uvedla, že provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS s výsledkem nenalezen žádný závazek po splatnosti, NRKI – s výsledkem pozitivní vyhodnocení, CEE a ISIR s výsledkem v registru nenalezen. Dále vycházela ze skutečností, že žalovaný má 2 děti, je OSVČ s výší měsíčního příjmu 57 000 Kč a výdaje na domácnost činí 15 200 Kč měsíčně. Dále prováděla výpočet MLS klienta a domácnosti. Příjmy ani výdaje žalovaného však nijak neověřovala, a to i přesto, že z potvrzení o vlastnictví účtu žalovaným byl zřejmý záporný zůstatek na účtu.Protože si skutková zjištění, která soud učinil z důkazů uvedených shora neodporují, odkazuje soud na tato zjištění jako na skutkový závěr ve věci samé. I když žalobkyně tvrdila, že splnila svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, z provedeného dokazování vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného nebyla zkoumána řádně. Žalobkyně sice vycházela z toho, že žalovaný je OSVČ s tvrzeným příjmem 57 000 Kč měsíčně, nicméně neprokázala výši příjmů žalovaného, ze kterých vycházela a ani nijak nezjišťovala výdaje žalovaného a už vůbec ne jejich výši, i když z potvrzení o vlastnictví účtu byl patrný záporný zůstatek účtu. Výsledek posouzení úvěruschopnosti vycházející z nedostatečných informací v době uzavření smlouvy zakládá důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr a tento závěr je podložen i zjištěním o faktickém splácení úvěru žalovaným, který se ocitl v prodlení již s úhradou první splátky, a to i poté, co u ní požádal o odklad. Na dlužnou částku uhradil pouze 1 Kč.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet.Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stíhala žalobkyni jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů, tak jak ukládá § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr přestože existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet založené na nedostatečném posouzení příjmů a výdajů žalovaného. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu. Z těchto důvodů soud posoudil nároky žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 30 000 Kč – úhrada 1 Kč a konstatoval důvodnost žaloby jen do částky 29 999 Kč.V důsledku neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (poplatky, smluvní pokuta), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.Dluh žalovaného se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalovaného. Žalovaný byl v řízení pasivní a soudu nesdělil své aktuální možnosti vrácení dlužné částky, soud proto s ohledem na skutečnost, že žalobkyně má právo na vrácení dlužné částky v přiměřené lhůtě a žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky již 1. 4. 2021 předžalobní výzvou, má za to, že žalovanému byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba na to, aby si prostředky mohl obstarat a mělo by být v jeho možnostech dlužnou částku uhradit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (v souladu § 160 o. s. ř.). Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, když převážně úspěšnému žalovanému v důsledku jeho nečinnosti žádné náklady řízení nevznikly.