15 C 148/2025-73 — Okresní soud v Uherském Hradišti

1. Žalobou podanou ku zdejšímu soudu dne , datum, po připuštěné změně usnesením ze dne , datum, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , která byla uzavřena distančním způsobem. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši , částka, s možností postupného čerpání, přičemž byl povinen čerpanou částku vrátit formou denních splátek, včetně sjednaného smluvního úroku ve výši 1,02 % denně z nesplacené části a sjednaných volitelných poplatků (klidné spaní , částka, a presto , částka, ). Žalovaný dne , datum, vyčerpal částku , částka, , na kterou nic nesplatil.2. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že toto provedla zcela s požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb., nahlédla do dostupných databází, bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku, exekučního rejstříku a nezískala žádné poznatky o tom, že by žalovaný nebyl schopen své závazky splácet. Na výzvu soudu stran zkoumání úvěruschopnosti nedoplnila žádné konkrétní výdaje a příjmy žalovaného, tedy částky, se kterými by pracovala a kde je získala, tedy nedoložila žádné relevantní listinné podklady.3. Žalovaný se k podanému návrhu nijak nevyjádřil, když byl po celou dobu řízení procesně pasivní.4. Protože účastníci konkludentně souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), rozhodl soud pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil odpovídající skutková zjištění, přičemž soud důkazy hodnotil podle § 132 o.s.ř., tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:5. Žalovaný se se žalobkyní vedl kontraktační jednání, kdy výsledkem bylo, že se dne , datum, dohodli, že mu žalobkyně poskytne peněžní prostředky až do výše , částka, , které se žalovaný zavázal uhradit společně s úroky a poplatky za doplňkové služby. Žalovaný celkem vyčerpal částku , částka, . Žalovaný však závazku splatit poskytnutou částku nedostál, a to ani přes výzvu. (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli , Anonymizováno, , výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, , podací lístek , Anonymizováno, )6. Z ostatních žalobkyní předložených důkazů, jež byly při jednání provedeny, soud při formování skutkového závěru nevycházel, neboť nebyly schopny zjištěný skutkový stav ovlivnit, případně vyvrátit, nebyly z nich zjištěny žádné relevantní skutečnosti pro učiněný závěr o skutkovém stavu.7. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle těchto zákonných ustanovení:8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy z hlediska dostatečnosti a způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jakožto předsmluvní povinnosti žalobkyně.13. Jak výše uvedeno v bodu 2. tohoto odůvodnění, žalobkyně nastínila způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně však nedoložila ke svému tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žádné relevantní důkazy, které by osvědčovaly zkoumání konkrétních vstupních údajů. Obsahem spisu není tedy žádná konkrétní listina dokládající proces zkoumání úvěruschopnosti právě žalovaného, tedy dokládající nějaké vstupní údaje pro toto zkoumání a odpovídající závěr odůvodňující úvěruschopnost. V intencích projednávané věci soud uzavřel, že žalobkyně nepostupovala při sjednávání úvěrové smlouvy s odbornou péčí, neboť důsledně nezkoumala schopnost žalovaného, jakožto dlužníka, úvěr splácet. V dané věci nutno zohlednit dlouhodobě jednotné závěry soudů vyšších instancí, zde zejména viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III ÚS 4129/18, jakož i rozsudek NS ČR ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024. Soud v dané věci dospěl k závěru, že žalobkyně zřejmě pouze formálně vykázala úvěruschopnost žalovaného, resp. spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabývala (např. zkoumání výdajů na bydlení, jízdné, ošacení, jídlo), když soudu podklady, stran doklady prokazující příjmy a výdaje žalovaného, ke zkoumání úvěruschopnosti nedoložila. Dle názoru soudu tak žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péči posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, proto soud shledal výše specifikovanou úvěrovou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako neplatnou, a to absolutně.14. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti.15. Ve smyslu cit. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru byla spotřebitelská úvěrová smlouva ze dne , datum, shledána ze shora nastíněných důvodů neplatnou. Je-li smlouva neplatná, odpadá právní důvod, na základě kterého si strany plnily (§ 2991 odst. 2 o.z.) a podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že ten, kdo se na úkor jiného obohatil, musí ochuzenému obohacení vydat. Plnila- li strana bez existence platného závazku, má právo na vrácení toho, co plnila (§ 2993 o.z.). Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, , žalovaný nic na dlužnou částku neuhradil. Podle zásad o bezdůvodném obohacení ve spojení s dikcí § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, byl žalovaný zavázán povinností k vrácení poskytnuté a dosud neuhrazené částky společně se zákonným úrokem z prodlení, tedy částky ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení. Nezaplacením vzniklého bezdůvodného obohacení se totiž žalovaný ocitl v prodlení, čímž založil svou povinnost k placení zákonných úroků z prodlení z dlužné částky dle § 1970 o.z., kdy počátek prodlení s úhradou dané částky soud stanovil v souladu s výzvou ze dne , datum, za použití pravidla dle § 573 o.z., když výzva byla odeslána dne , datum, , a to dnem , datum, . (výrok I)16. Co se týče zbylé části nároku, jak je uveden ve výroku II tohoto rozsudku, tak v této části shledal zdejší soud nárok nedůvodným, neboť je dané plnění požadováno na základě úvěrové smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou, proto byl nárok v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku, zamítnut.17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně měla úspěch ve věci pouze částečný. Žalobkyně byla úspěšná z 42,55 % a neúspěšná z 57,45 %, z čehož vyplývá, že náhrada nákladů řízení by náležela žalovanému ve výši 14,9 %. Z obsahu spisu však nebylo zjištěno, že by žalovanému náklady řízení vznikly, když byl po celou dobu procesně pasivní, proto soud rozhodl tak, že nárok na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.18. Lhůtu k plnění soud stanovil ve výroku I na základě § 160 odst. 1 o.s.ř, když neshledal podmínky k jejímu prodloužení.