13 C 231/2021-35 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaná, jež je dle přihlášky držitelkou televizního přijímače od března 2015 nezaplatila měsíční televizní poplatky za období měsíců října 2017 až ledna 2020. Poplatková povinnost by žalované skončila až doručením odhlášky, k čemuž však nedošlo. Žalovaná uvedla, že od roku 2017 na adrese [ulice a číslo] v [obec], ke kterému se odběrné místo vztahuje, nebydlí a byt byl vrácen bytovému družstvu. Soud nařídil jednání na den 3. 11. 2021 a účastnice k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Neúčastí na jednání, na něž žalobkyně byla řádně předvolána, se žalobkyně dobrovolně připravila o případné dobrodiní poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). Žalovaná se bez omluvy nedostavila. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastníků, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. V tomto odůvodnění se podle § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud má z žalobkyní tvrzených skutečností za prokázané, že žalovaná se v březnu 2015 přihlásila jako televizní poplatník, jakož i to, že v březnu 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu na televizních poplatcích a souvisejícím úroku z prodlení. Žalobkyně neprokázala, že by žalovaná byla v době od října 2017 do ledna 2020 držitelkou televizního přijímače, přestože k tomu byla písemně vyzvána. Soud má z žalovanou tvrzených skutečností za prokázané, že žalovaná dne 31. 1. 2017 ukončila nájem na adrese [ulice] [číslo] v [obec]. Soud tak dospěl k jedinému relevantnímu skutkovému závěru, totiž že žalovaná se v březnu 2015 přihlásila do evidence poplatníků televizních poplatků. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Žalobkyně byla dle potvrzení o přihlášení poplatníka v měsíci březnu 2015 vlastníkem televizního přijímače ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, a tehdy byla poplatníkem televizního poplatku. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná je nadále poplatníkem, vychází z nesprávného výkladu některých ustanovení zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Poplatníkem televizního poplatku je totiž pouze osoba, která vlastní televizní přijímač, příp. také jiná osoba uvedená ve větě druhé § 3 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Skutečnost, že je osoba zapsána jako poplatník v evidenci poplatníků ve smyslu § 8 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích neznamená, že je stejná osoba skutečně (stále) držitelem televizního přijímače. Soud může na základě skutkového zjištění, že osoba vlastní televizní přijímač tedy dospět k právnímu závěru, že tato osoba je poplatníkem televizního poplatku; současně k takovému právnímu závěru nemůže dospět toliko na základě evidence poplatníků. Pokud žalobkyně své v žalobě implikované tvrzení, že žalovaná byla v rozhodném období vlastníkem televizního přijímače, neprokázala, tedy nesplnila svou procesní povinnost ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř., o níž nemohla být s ohledem na svou neúčast při soudním jednání poučena, nemohla být se svou žalobou směřovanou proti v soudním řízení aktivně se bránící žalované úspěšná. Pro úplnost soud dodává, že tato zřejmá nedokonalost zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, jež poskytovatelce veřejné služby v oblasti televizního vysílání značně znesnadňuje uplatňování pohledávek za poplatky neplatícími poplatníky, je do určité míry vyrovnávána skrze přirážky k poplatkům ve smyslu § 9 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, k jejichž úhradě jsou povinni například bývalí poplatníci, kteří nesplnili povinnost odhlásit se z evidence poplatníků. Evidence poplatníků má však funkci ryze evidenční, sama o sobě nemůže sloužit k prokázání trvání poplatkové povinnosti a nelze z ní tedy bez dalšího vycházet pro účely rozhodování soudu. Žalobkyně neprokázala, že žalovaná byla v rozhodném období vlastníkem televizního přijímače a nebylo proto možno dojít k právnímu závěru, podle něhož byla žalovaná poplatníkem televizního poplatku povinným k úhradě žalobou uplatněné pohledávky. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů nezastoupené žalované, které podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a příslušných ustanovení vyhlášky č. 254/2015 Sb. náleží 300 Kč za jeden účelně učiněný úkon (vyjádření k žalobě).