14 C 372/2021-17 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 645 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaný stal držitelem televizního přijímače, čímž mu vznikla ze zákona povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku a zároveň tento poplatek platit žalobkyni. Žalovaný se jako poplatník přihlásil dne [datum]. Žalovaný nedostál své poplatkové povinnosti dle zákona č. 348/2005 Sb. a dluží žalobkyni televizní poplatky za měsíce 04/ 2018 2020 v celkové výši 3 645 Kč. Žalovaný svou povinnost nesplnil ani na výzvu žalobkyně. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala z jednotlivých dlužných částek v kapitalizované výši do [datum]. Soud podle ust. § 115a občanského soudního řádu rozhodl věc bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalovaný se v měsíci lednu 2005 přihlásil jako poplatník televizního poplatku. Z předloženého přehledu nezaplacených předpisů vyplývá, že žalovaný nezaplatil televizní poplatky mj. za měsíce duben 2018 až červen 2020. Žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dopisy ze dne [datum], [datum] a [datum]. Soud vyšel z toho, že žalovaný byl v předmětném období poplatníkem televizního poplatku, když se v lednu 2005 přihlásil jako poplatník televizního poplatku a netvrdil, že by následně poplatníkem být přestal. Dle § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. platí, že televizní poplatek se platí za televizní přijímač. Dle § 3 odst. 2 tohoto zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Dle § 6 tohoto zákona měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč. Dle § 7 odst. 2 tohoto zákona je-li poplatníkem fyzická osoba, je televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Dle § 10 tohoto zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Žalovaný byl v předmětném období poplatníkem televizního poplatku, tento však za výše uvedené měsíce nezaplatil. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu, na výzvu žalovaný nereagoval, proto je žalobkyně oprávněna domáhat se svého práva u soudu. Televizní poplatky jsou splatné do 15. dne každého měsíce, od následujícího dne tak byl žalovaný v prodlení. Žaloba je zcela důvodná, soud proto žalobkyni žalovanou částku přiznal včetně úroku z prodlení, na který má žalobkyně nárok dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vyčíslený úrok z jednotlivých dlužných částek od prvního dne prodlení do [datum] činí 650,51 Kč, za další období žalobkyně úrok z prodlení nepožadovala. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva však soud v této věci nepovažuje náklady na právní zastoupení žalobkyně. Soud vyšel z toho, že žalobkyně se na poli svého působení těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořené specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Pokud je činnost žalobkyně financována převážně výběrem televizních poplatků, je namístě po žalobkyni požadovat, aby si sama zajistila jejich správu a vymáhání. Žalobkyně také agendu televizních poplatků sama spravuje, pokud však tuto následně předává advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech o zaplacení dlužných televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru [název žalobkyně] (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech I. ÚS 3344/12 nebo I. ÚS 3768/14). V této věci pak k ničemu mimořádnému, co by odůvodňovalo právní zastoupení, nedošlo. Soud proto žalobkyni přiznal jen náhradu nákladů řízení v takové výši, jako kdyby nebyla právně zastoupena, tj. náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, dále dle ustanovení § 151 odst. 3 občanského soudního řádu paušální náhradu za dva úkony (podání žaloby, předžalobní výzva) po 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vzhledem k tomu, že návrh byl podán na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně žalobkyní v obdobných věcech). Náklady žalobkyně tedy činí celkem 600 Kč. Podle ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.