30 C 442/2021-17 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne [datum] domáhala na žalované zaplacení 9.500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou dne [datum] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč. Bylo ujednáno, že žalovaná tyto peněžní prostředky vrátí, a to včetně ujednaných poplatků, nejpozději dne 2.11.2020, když peněžní prostředky měla splatit prostřednictvím pěti splátek. Žalovaná ovšem povinnost ve stanovené lhůtě, jakož ani později, třebaže byla vyzvána ke zjednání nápravy, zcela nesplnila, když uhradila/vrátila toliko částku ve výši 1.500 Kč. Z tohoto důvodu se žalobkyně taktéž domáhá smluvní pokuty ve výši 2.500 Kč, když ve smlouvě bylo ujednáno, že žalobkyně má nárok na jednorázovou sankci ve výši 500 Kč za každé prodlení s úhradou jednotlivé splátky. Žalobkyně se rovněž domáhala poplatku ve výši 3.500 Kč, když dle smlouvy měla nárok na poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 50 Kč/den. Žalobkyně se tohoto poplatku domáhala za období od poskytnutí úvěru do data splatnosti poslední splátky. Žalobkyně se tak podanou žalobou domáhala zaplacení částky v celkové výši 9.500 Kč s příslušenstvím, jakož i náhrady nákladů řízení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celé řízení byla zcela pasivní. 3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, soud dospěl k závěru, že podmínky stanovené § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), jsou splněny, a proto k projednání věci nenařizoval jednání. 4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli dne [datum] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, když totožnost žalované byla ověřena tak, že žalobkyni dne [datum] poukázala na její bankovní účet částku ve výši 1 Kč, jak patrné z potvrzení o přijaté platbě z téhož dne, smlouvu o podnikatelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně žalované převodem na bankovní účet dne [datum] poskytla peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalovaná tyto peněžní prostředky vrátí, a to včetně ujednaného pevného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 50 Kč/den, nejpozději dne 2.11.2020. Úvěr měl trvat 70 dnů. Žalovaná měla poskytnuté peněžní prostředky splatit prostřednictvím pěti splátek. Žalovaná ovšem povinnost ve stanovené lhůtě, jakož ani později, třebaže byla vyzvána ke zjednání nápravy, zcela nesplnila, když uhradila/vrátila toliko částku ve výši 1.500 Kč. Z tohoto důvodu se žalobkyně taktéž domáhá smluvní pokuty ve výši 2.500 Kč, když ve smlouvě bylo ujednáno, že žalobkyně má nárok na jednorázovou sankci ve výši 500 Kč za každé prodlení žalovaného s úhradou jednotlivé splátky. Žalovaná se ocitla v prodlení se všemi pěti splátkami, proto se žalobkyně domáhala sankce ve výši 2.500 Kč (5 x 500 Kč). Žalobkyně se rovněž domáhala pevného poplatku ve výši 3.500 Kč, tj. poplatku za 70 dnů trvání úvěru - za období od poskytnutí úvěru do data splatnosti poslední splátky (70 x 50 Kč). 5. Lze shrnout, že žalovaná žalobkyni dosud vrátila a zaplatila částku ve výši 1.500 Kč, pročež žalobkyni nezaplatila částku v celkové výši 9.500 Kč (5.000 Kč + 2.500 Kč + 3.500 Kč – 1.500 Kč). 6. Po právní stránce soud věc posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ NOZ“), na základě této smlouvy byl úvěrující (žalobkyně) povinen poskytnout úvěrovanému (žalované) na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný (žalovaná) byl povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit ujednaný pevný denní poplatek, tj. úroky (§ 2395 NOZ), a to prostřednictvím pěti splátek. Uvedená povinnost byla žalovanou porušena, když zaplatila toliko částku ve výši 1.500 Kč, čímž se ocitla v prodlení s vrácením peněžitého plnění (§ 1968 NOZ). Za období prodlení pak žalované rovněž vznikla povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1970 NOZ) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od prvního dne prodlení, tj. od 3.11.2020. V důsledku této skutečnosti, tj. prodlení s úhradou jednotlivých splátek, jí rovněž vznikla povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu dle § 2048 a násl. NOZ, když její maximální výše je limitována § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, pročež se žalobkyně správně domáhala smluvní pokuty v maximální výši 2.500 Kč (5 x 500 Kč), jež představuje přesně polovinu poskytnuté jistiny úvěru (5.000 Kč). 7. S ohledem na výše uvedené soud žalobě zcela vyhověl (výrok I.). 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9.500 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a.t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 9. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod. 10. Pro úplnost soud dodává, že poplatek ve výši 50 Kč/den, resp. ve výši 3.500 Kč, soud dle § 513 NOZ vyhodnotil příslušenství pohledávky, tj. jako úroky úvěru, ačkoliv jsou ve smlouvě nazývány pevným poplatkem za poskytnutí úvěru. Soud k tomuto závěru dospěl především z důvodu, že účastnící řízení uzavřeli smlouvu o úvěru, a že jedním z pojmových znaků tohoto smluvního typu je i skutečnost, že úvěrující peněžní prostředky neposkytuje zdarma, nýbrž za úroky, které je úvěrovaný povinen zaplatit, jakož i s ohledem na konstrukci tohoto poplatku, jenž z hlediska obsahu představuje úrok, jehož výše byla pevně sjednána za každý den trvání úvěrové smlouvy. Pokud by nebyla sjednána žádná odměna, tj. úrok, obsahově by se nejednalo o smlouvu úvěru, ale o smlouvu o zápůjčce. To, že je něco nazváno jako poplatek, ještě samo o sobě neznamená, že se skutečně jedná o poplatek. Jak bylo zmíněno, soud má za to, že v tomto konkrétním případě je nezbytné na poplatek nahlížet jako na úrok, tj. jako na příslušenství pohledávky.