33 C 257/2021-22 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 1 524 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel smlouvu o přepravě osob tím, že nastoupil do vozidla MHD provozovaného žalobkyní. Po započetí přepravy se žalovaný na výzvu pověřené osoby neprokázal platným jízdním dokladem, a vznikla mu tak povinnost zaplatit žalobkyni vždy vedle jízdného ve výši 24 Kč i přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Žalovaný však přes zaslanou výzvu částku nezaplatil. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala od prvého dne prodlení do zaplacení. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalovaný dne [datum] v [údaj o čase] hodin cestoval prostředkem městské hromadné dopravy (linka B) provozovaným žalobkyní a na výzvu pověřené osoby se neprokázal platným jízdním dokladem, čímž mu vznikla povinnost zaplatit žalobkyni vždy jízdné ve výši 24 Kč a dále přirážku jízdného ve výši 1 500 Kč. Dlužné jízdné s přirážkou bylo splatné v den předmětné jízdy) s tím, že cestující je povinen zaplatit jízdné a přirážku jízdného, kterou stanoví dopravce v přepravních podmínkách a nesmí přesáhnout 1 500 Kč (§ 37 odst. 5 a 6 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách). Žalovaný však dlužné jízdné s přirážkou nezaplatil, ačkoli mu byla žalobkyní zaslána výzva k plnění. 4. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Na základě učiněných skutkových zjištění soud shledal, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o přepravě osob (§ 2550 a násl. o. z.), ze které cestujícímu (žalovanému) vzniklo za stanovené jízdné právo, aby jej dopravce (žalobkyně) přepravil do místa určení. Podrobnější úpravu osobní přepravy stanoví zvláštní předpis (§ 2578 o. z.), kterými jsou zákon č. 266/1994 Sb., o drahách a vyhláška o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní přepravu (vyhláška č. 175/2000 Sb., dále jen„ v. p. ř.“). Detailní podmínky přepravy pak stanoví smluvní přepravní podmínky žalobkyně, ve znění účinném ke dni uskutečnění přepravy. 5. Z uvedených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1x dlužné jízdné (24 Kč) a přirážku jízdného (1 500 Kč), tedy celkem 1 524 Kč. Toto právo žalobkyně vyplývá z § 37 odst. 6 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách a § 49 odst. 3 v. p. ř. a dále ze smluvních přepravních podmínek žalobkyně. Do prodlení se zaplacením jízdného a přirážky k němu se žalovaný dostal v den uvedený v žalobě a od tohoto dne byla žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (jízdného a přirážky) v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni vedle dlužné jistiny i úrok z prodlení dle nařízení vlády z dlužné částky od prvního dne prodlení až do zaplacení. 6. Pokud jde o náklady řízení, dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 7. Jak vyplývá z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., platí se jen účelně vynaložené náklady. Žaloba v projednávané věci byla podána ke zdejšímu soudu dne [datum]. Jak vyplynulo ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 34 C 80/2021, žaloba v oné věci byla podána ke zdejšímu soudu dne [datum] (jednalo se o nezaplacené jízdné ve dne [datum]). Žalobkyně zastoupená stejným právním zástupcem podala tedy dvě žaloby proti témuž žalovanému, přičemž v obou případech se jednalo o žaloby na zaplacení z titulu dlužného jízdného. Tomuto postupu žalobkyně nelze nic vytknout potud, že žalobkyně má právo podat jakoukoliv žalobu proti komukoliv, dokonce i více žalob. Nemůže však očekávat, že soud náklady na další žaloby shledá účelnými. Postup žalobkyně, kdy pohledávky proti žalovanému uplatnila samostatnými žalobami, je sice možný, avšak současně nehospodárný a vede ke zvyšování nákladů řízení, což nemůže jít k tíži žalovaného. Soud v tomto směru odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2930/09, přičemž uvádí, že již nemohlo dojít ke spojení věcí soudem, neboť ve věci sp. zn. 34 C 80/2021 bylo rozhodnuto dříve, než bylo zjištěno, že žalobkyně měla proti žalovanému více pohledávek, které uplatnila samostatnými žalobami. Pokud by žalobkyně postupovala tak, že by veškeré nároky uplatnila jednou žalobou, nedošlo by k navýšení celkových nákladů řízení o soudní poplatek a odměnu advokáta v této věci. Soud proto žalobkyni náhradu takto neúčelně vynaložených nákladů nepřiznal.