70 C 137/2021-39 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 1. 2021 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 46 417 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 4. 7. 2013 spolu právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla společnost [právnická osoba] žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Zápůjčka měla být splacena nejpozději do 4. 6. 2015. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko 14 688 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného společnost [právnická osoba] zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného v tzv. Zákaznické kartě, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o půjčce [číslo] soud zjistil, že tato byla dne 4. 7. 2013 uzavřena mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč; finanční prostředky byly poskytnuty žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se částku 30 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 31 105 Kč (celkem tedy 61 105 Kč) zavázal poskytovateli vrátit v pravidelných 100 týdenních splátkách ve výši 612 Kč. 4. Z obchodních podmínek společnosti [právnická osoba] soud zjistil bližší úpravu práv a povinností účastníků smlouvy. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 9. 2016, vč. přílohy, uzavřené mezi společností [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobkyní jako postupníkem soud zjistil, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek specifikovaných v přílohách této smlouvy. Z přílohy smlouvy soud zjistil, že je zde uvedena pohledávka za žalovaným. 6. Z předžalobní upomínky ze dne 7. 10. 2020, včetně podacího lístku, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to do 22. 10. 2020. 7. Z karty zákazníka ze dne 4. 7. 2013 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že žije s rodiči a důvodem žádosti o půjčku je dovolená. Žalovaný dále uvedl, že je bývalým/stávajícím zákazníkem společnosti [právnická osoba] a v době žádosti o půjčku měl již jinou nesplacenou půjčku u společnosti [právnická osoba], půjčku u jiné společnosti uvedl, že nemá. Žalovaný uvedl, že má kreditní kartu. Žalovaný rovněž uvedl, že pracuje jako skladník, jeho měsíční mzda je ve výši 13 000 Kč a ostatní příjem v domácnosti je 16 300 Kč; běžné měsíční výdaje domácnosti byly uvedeny ve výši 19 484 Kč - 2 000 Kč nájem/inkaso, 500 Kč telefon, 6 984 Kč splátky půjček/výživné, 10 000 Kč výdaje domácnosti. K ověření uvedených údajů měl žalovaný předložit občanský průkaz, pracovní smlouvu, výplatní pásky, SIPO a výpis z účtu. [právnická osoba] na základě těchto údajů vyhodnotila, že použitelný příjem žalovaného je ve výši 9 816 Kč. 8. Z provedených důkazů má soud po skutkové stránce za prokázané tyto skutečnosti: právní předchůdce žalobkyně a žalovaná spolu uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku s poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 31 105 Kč (celkem tedy 61 105 Kč) v pravidelných 100 týdenních splátkách ve výši 612 Kč. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dluhu. 9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah, když po zvážení hlediska intertemporálního (§ 3028 odst. 1, 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 1 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni [datum], dále jen„ obč. zák.“) a dále pak zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen„ z. s. ú.“). 10. Podle § 9 odst. 1 z. s. ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 11. Ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Evropského soudního dvora (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Evropského soudního dvora a ve shodě s ním dospívá k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 12. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 13. Podle § 451 odstavce 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. 14. Podle § 451 odstavce 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 15. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 16. V daném případě má soud za to, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný doložil v žádosti o úvěr výši svých tvrzených příjmů a výdajů. Na základě takto ničím nepodložených údajů (kterým údaje v tzv. Zákaznické kartě samy o sobě jsou) nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o půjčce jako neplatnou (§ 9 odst. 1 z. s. ú.). 17. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 451 obč. zák.), soud mu tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 15 312 Kč (tj. čerpané částka zápůjčky ve výši 30 000 Kč mínus celkové úhrady žalovaným ve výši 14 688 Kč) s úrokem z prodlení ve výši výši 8,05 % ročně z částky 15 312 Kč od 23. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce do 22. 10. 2020, když před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 18. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.). 19. Žalobkyně byla ohledně jistiny úspěšná ohledně částky 15 312 Kč, tedy z 33 %, žalovaný byl úspěšný co do částky 31 105 Kč, tedy ze 67 %. V řízení tedy byl převážně úspěšný žalovaný, který by proto měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.