70 C 457/2020-53 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 31. 8. 2020 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 7 394,50 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29. 10. 2019 mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že právní žalobkyně a žalovaný spolu dne 29. 10. 2019 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 4 500 Kč. Žalovaný se zavázal splatit finanční prostředky spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 1 639 Kč do 28 dnů. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Žalobkyně měla žalovaného vyzvat k úhradě dluhu předžalobní upomínkou ze dne 22. 7. 2020, doklad o odeslání upomínky však žalobkyně nepředložila. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně ji provedla tak, že žalovaný jí předložil výpis ze svého bankovního účtu č. [bankovní účet] za období září 2019, kdy v tomto měsíci byl počáteční zůstatek 0 Kč a konečný zůstatek - 4 977,02 Kč. Žalovaný žalobkyni dále předložil výplatní pásky za měsíce 7/ 2019 až 9/ 2019 (mzda vyplacená na účet byla ve výši 19 409 Kč, 18 876 Kč a 18 599 Kč). Z výpisu z databáze EUCB pak vyplývá, že žalovaný již žádal celkem o pět úvěrů/zápůjček, o všechny v rozmezí několika dnů v měsících září a říjen 2019, přičemž tři z těchto žádostí mu byly zamítnuty. Z výpisu z databáze CRIF ze dne 24. 10. 2019 vyplývá, že žalovaný měl již aktivní spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč u [právnická osoba], a to od 22. 10. 2019 s předpokládanou dobou splatnosti do 22. 12. 2019. 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by provedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 7. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 8. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 9. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela pouze z příjmů žalovaného, výdaje žalovaného nezkoumala, přičemž z výpisu z bankovního účtu žalovaného je zřejmé, že na něm byl záporný zůstatek v řádu tisíců korun, a to vše za situace, kdy žalovanému byly v předmětném období poskytnuty finančních prostředky z jiných zápůjček a úvěrů u jiných poskytovatelů. Za této situace tedy není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, neboť z předmětných dokumentů naopak zcela jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté finanční prostředky z vlastních prostředků uhradit. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat. Protože tak žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). 10. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 4 500 Kč (tj. čerpané částka úvěru) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 500 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil v souladu s ust. § 1959 písm. e) o. z., když žalovaný prokazatelně dříve k úhradě dluhu vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 11. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.). 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 244,57 Kč, přičemž tato částka představuje 21,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,86 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,14 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 394,50 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 600 Kč ve výši 126 Kč.