70 C 49/2021-32 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 3 629 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, tak žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl posouzení bonity žalované, avšak důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalované nedisponuje. 3. Podáním ze dne 16. 8. 2021 vzala žalobkyně žalobu ohledně částky 784 Kč na kapitalizovaném úroku a 979 Kč na smluvní pokutě zpět. S ohledem na uvedené soud řízení podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil (výrok I.). 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaná spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti při podpisu smlouvy finanční prostředky v celkové výši 1 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr s úrokem ve výši 290 Kč (celkem tedy 1290 Kč), a to se základní dobou splatnosti 30 dnů, s možností prodloužení až na 360 dnů. Dále spolu předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaná uzavřeli dne [datum] další smlouvou o úvěru [číslo] na částku 2 500 Kč, na základě které dne [datum] žalobkyně zaslala na účet žalované [číslo] [bankovní účet] doplatek poskytovaných finančních prostředků ve výši 1 500 Kč. Žalovaná však svůj dluh nehradil řádně a včas a dostala se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaná byla prokazatelně vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu až předžalobní upomínkou ze dne 7. 9. 2020, a to ve lhůtě do 15. 9. 2020. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 7. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 8. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 9. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 10. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by ona, resp. její právní předchůdce, jakkoli zkoumala úvěruschopnost žalované. Na základě takto ničím nepodložených údajů (kterým údaje v tzv. Zákaznické kartě samy o sobě jsou) nelze posoudit schopnost žalované splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). 11. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 2 500 Kč (tj. čerpané částka úvěru s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 500 Kč od 16. 9. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce do 15. 9. 2020, když před předžalobní upomínkou žalovaná k úhradě celého dluhu vyzvána nebyla). Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 12. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok III.). 13. O náhradě nákladů řízení (výrok IV.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 527,40 Kč, přičemž tato částka představuje 35,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,71 % a úspěchu žalované v rozsahu 32,29 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 692 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.