75 C 165/2021-37 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 6 768,01 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně uvedla, že tuto posoudila na základě informací požadovaných a získaných od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaná spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr s obchodním úrokem a poplatky za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 20 766 Kč (celkem tedy 40 766 Kč) v pravidelných 17 měsíčních splátkách ve výši 2 398 Kč. Žalovaná však svůj dluh nehradila řádně a včas (na svůj dluh uhradila toliko 33 998 Kč) a dostala se tak s placením splátek do prodlení. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu, a to předžalobní upomínkou ze dne [datum]. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, společnost [právnická osoba] ji provedla tak, že nechala žalovanou vyplnit„ žádost o úvěr“, ve kterém žalovaná uvedla, že její čisté měsíční příjmy jsou ve výši 11 574 Kč a vyplývají ze starobního důchodu, přičemž se jedná o součet příjmu žalované a její spolužijící osoby. Celkové náklady domácnosti byly uvedeny ve výši 19 731 Kč/měsíc s tím, že žalovaná hradí toliko 9 206 Kč/měsíčn (žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu spolu s další spolužijící osobou). Žalovaná v žádosti o úvěr dále uvedla, že dluží [právnická osoba] částku 9 500 Kč (z původních 30 538 Kč), [právnická osoba] [anonymizováno] částku 3 000 Kč (z původních 9 800 Kč), [právnická osoba] [anonymizováno] částku 12 000 (z původních 12 000 Kč) a [právnická osoba] 10 000 Kč (z původních 10 000 Kč). Jako použitelný měsíční příjem je v žádosti uvedena částka 10 525 Kč. Žalovaná k ověření údajů předložila výměr důchodu pro [jméno] [příjmení] ze dne [datum], ze kterého je zřejmé, že tento pobíral důchod ve výši 11 574 Kč, avšak byla mu z něj exekučně srážena částka 1 308 Kč; dále předložila výměr důchodu pro svoji osobu, ze kterého je zřejmé, že pobírala důchod ve výši 8 157 Kč, avšak byla jí z něj exekučně srážena částka 679 Kč, a oznámení o zvýšení důchodu pro [jméno] [příjmení] ze dne [datum], ze kterého je zřejmé, že tento pobíral důchod ve výši 11 926 Kč, avšak byla mu z něj exekučně srážena částka 1 296 Kč. 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 7. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 8. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 9. V daném případě má soud za to, že zkoumání úvěruschopnosti žalované bylo ze strany žalobkyně nedostatečné, neboť jeho cílem zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat - žalobkyně prokazatelně při posuzování vycházela toliko z celkového příjmu domácnosti žalované, neuvažovala samostatně pouze výši příjmu žalované, a v neposlední řadě rovněž nezohlednila skutečnost, že sama žalovaná v žádosti o úvěr uvedla své čtyři další věřitele, a skutečnost, že z potvrzení o příjmech jasně vyplývá, že z příjem žalované i její spoluposuzované osoby byl postižen exekučními srážkami. Protože žalobkyně tak nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). 10. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je obecně povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům ve výši 20 000 Kč vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.); provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že žalovaná žalobkyni uhradila již celkem částku ve výši 33 998 Kč, tedy její dluh vůči žalobkyni byl již zcela uhrazen. S ohledem na uvedené soud žalobu v celém rozsahu zamítl, když nárok uplatňovaný žalobou převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok I.). 11. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci byla zcela úspěšná žalovaná, měla by proto vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalované však dle obsahu spisu náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.