77 C 44/2021-19 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaný, jenž je držitelem televizního přijímače od dubna 1991 nezaplatil měsíční televizní poplatky za období měsíců srpen 2018 až prosinec 2018 a březen až červen 2020. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o věci rozhodl na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání, neboť s takovým postupem účastníci souhlasili. V tomto odůvodnění se podle § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný v dubnu 1991 přihlásil televizní přijímač. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení televizních poplatků dlužných za 21 měsíců upomínkou ze dne 15. 9. 2020. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Žalovaný, jenž dle svého prohlášení z roku 1991 vlastní televizní přijímač, je podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, poplatníkem televizního poplatku, jehož měsíční výše podle § 6 citovaného zákona činí 135 Kč a jenž je žalobkyně podle § 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích žalobkyně oprávněna soudně vymáhat, a to včetně úroku z prodlení. Televizní poplatek je podle § 7 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích v případě fyzické osoby splatný vždy do patnáctého dne každého měsíce. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval a ocitl se podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), v prodlení, když televizní poplatky za měsíce srpen 2018 až prosinec 2018 a březen až červen 2020 včas nezaplatil. Žalobkyně má proto, vedle dlužných televizních poplatků v částce 2 835 Kč, podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení zákonných úroků z prodlení z dlužných částek, a to v kapitalizované výši 458,65 Kč vycházející z § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Žalobkyně svůj nárok prokázala, žaloba je důvodná a soud jí proto vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a ekvivalentu nákladů, které by v projednávaném sporu náležely nezastoupenému účastníku, tedy dvě paušální náhrady výdajů, za výzvu k plnění a podání žaloby, po 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Odměnu advokáta soud žalobkyni nepřiznal, neboť u sporu o zaplacení televizního poplatku, jenž je pro žalobkyni, která se na poli svého působení těší natolik výsadnímu postavení, že na ni lze v určitých oblastech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (srovnej např. I. ÚS 3344/12, I. ÚS 3768/14), z povahy věci zcela rutinní záležitostí, nelze výdaje spojené s externím právním zastoupením považovat za účelně vynaložené.