8 C 365/2020-39 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobkyně se domáhala na žalované osobě zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím jako neuhrazené jízdné 24 Kč dne [datum] v [údaj o čase] ([anonymizována tři slova]) a smluvní pokuty 1 500 Kč dle Smluvních přepravních podmínek PID. 2. Soud ustanovil žalovanému opatrovníka dle § 29 odst. 3 o.s.ř. a § 892 odst. 3 občanského zákoníku, neboť žalovaný je dosud osobou nezletilou. Opatrovník se vyjádřil v tom smyslu, že žalobní nárok neuznává, když především odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, která odmítá, aby nezletilý byl odpovědný za porušení smlouvy o přepravě a do dospělosti vstupoval se závazky, jimž nemůže sám dostát. Proto navrhl žalobu zamítnout. 3. K tomu následně doplnila žalobkyně svá žalobní tvrzení v tom směru, že skutková tvrzení jsou zcela doložena zápisem o provedené přepravní kontrole, a přestože v době kontroly sice žalovaný nebyl zletilý, bylo mu 16 let, což je věk, kdy je dle své rozumové a volní vyspělosti schopen posoudit obsah přepravní smlouvy a případné následky jízdy bez platného jízdního dokladu. Jeho jednání je vědomé a úmyslné, a jako takové by nemělo požívat jakékoli ochrany kvůli věku. Žalobce má za to, že nezletilým nelze odpouštět dluhy, neboť je to nevýchovné, a do budoucna nebudou cítit odpovědnost vůči pravidlům. Dále z vyjádření žalovaného nevyplývají žádné skutečnosti, které by mohli vést k liberaci žalovaného (např. tíživá sociální situace), nicméně žalobce s ohledem na„ odhadovanou sociální situaci“ příp. souhlasí se splátkovým kalendářem nejméně po 100 Kč měsíčně. 4. Soud nařídil k projednání věci jednání na den [datum], ze kterého se žalobkyně omluvila s tím, že nežádá odročení jednání, soud proto jednal ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř. bez účasti žalobkyně, a z provedených důkazů zjistil níže uvedený skutkový stav. 5. Žalovaný dne [datum] v [údaj o čase] hod. cestoval prostředkem městské hromadné dopravy provozovaným žalobkyní ([anonymizováno] na [anonymizována dvě slova]), čímž mu vznikla povinnost zaplatit žalobkyni jízdné ve výši 24 Kč. Na výzvu pověřené osoby se neprokázal platným jízdním dokladem. Ze smluvních přepravních podmínek vyplývala rovněž povinnost osoby, která se neprokáže platným jízdním dokladem, uhradit přirážku ve výši 1 500 Kč. Dlužné jízdné s přirážkou bylo splatné v den sepsání zápisu o přepravní kontrole (ten byl sepsán v den předmětné jízdy). Cestující je povinen zaplatit jízdné a přirážku jízdného, kterou stanoví dopravce v přepravních podmínkách a nesmí přesáhnout 1 500 Kč (srov. ustanovení § 37 odst. 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, respektive ustanovení § 18a odst. 2 a 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě). Žalovaný však dlužné jízdné s přirážkou nezaplatil, ačkoli mu žalobce zaslal výzvy k plnění. V rozhodné době jízdy bez platného dokladu bylo žalovanému 16 let. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o.z.“). Na základě učiněných skutkových zjištění soud shledal, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o přepravě osob (§ 2550 a násl. o. z.), ze které cestujícímu (žalovanému) vzniklo za stanovené jízdné právo, aby jej dopravce (žalobkyně) přepravil do místa určení. Podrobnější úpravu osobní přepravy stanoví zvláštní předpis (§ 2578 o.z.), kterými jsou zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě a vyhláška o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní přepravu (vyhl. č. 175/2000 Sb., ve znění pozdějších přepisů, dále jen„ v. p. ř.“). Detailní podmínky přepravy pak stanoví smluvní přepravní podmínky žalobkyně, ve znění účinném ke dni uskutečnění přepravy. Soud má za to, že s přihlédnutím k § 31 o.z. je již člověk, schopen uvědomovat si, že za přepravu prostředkem MHD je třeba zaplatit jízdné (koupit si jízdenku), a nepřepravovat se zadarmo (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3708/15 ze dne [datum], bod 15., nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1864/16, [datum] a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2775/2005 ze dne 29. listopadu 2005). Potud se ztotožňuje se stanoviskem žalobkyně. U hromadných dopravních prostředků je smlouva o přepravě uzavírána konkludentním jednáním, tj. nástupem do dopravního prostředku, přičemž k jejímu uzavření dojde i v případě, kdy do dopravního prostředku nastoupí osoba, která má v úmyslu jej použít k přepravě, aniž by zaplatila stanovené jízdné. Soud zkoumal způsobilost žalovaného uzavřít přepravní smlouvu i korektivem, zda žalovaný jako nezletilý v rozhodné době zavinil porušení povinnosti mít jízdní doklad při nástupu do vozidla MHD, přičemž soud má za to, že bylo prokázáno, že žalovaný je zodpovědný za nastoupení do vozu MHD. Soud ovšem současně hodnotil i korektiv, podle kterého je třeba chránit zájmy dítěte, aby nevystupovalo do dospělosti se závazky, jež mohou mít„ rdousící efekt“ (srov. nález Ústavního soudu pod sp.zn. I. ÚS 1775/14 ze dne [datum]). Jelikož ke dni vyhlášení rozsudku je žalovaný stále nezaopatřenou nezletilou osobou, odpovědnost za nezaplacené jízdné vč. zákonného úroku z prodlení, a tím spíše za smluvní pokutu (§ 2048 o.z.) v podobě požadované přirážky k jízdnému může mít na něho„ rdousící efekt“, jak o něm mluví shora Ústavní soud. Soud má proto za to, že žalovaný uzavřel platně přepravní smlouvu, ovšem jako osoba nezaopatřeného nezletilého, nemůže zodpovídat za její porušení v jakémkoli rozsahu. Námitka žalobkyně, která poukazuje na vlastní dojem o nevýchovném působení konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu na budoucí chování nezletilců, považuje soud ve vztahu k věci samé za zcela irelevantní. Ze shora uvedených závěrů Ústavního soudu vyplývá, že taková osoba žalovaného postrádá pasivní věcnou legitimaci. Je tedy nadbytečné se ve vztahu k věci samé dále zabývat např. sociální situací žalovaného, přestože z vlastní činnosti je soudu známo, že žalovaný se nezdržuje na adrese trvalého pobytu, nezdržuje se tam ani jeho matka, která je navíc omezena ve svéprávnosti tak, že není schopna jednat v žádných záležitostech s výjimkou záležitostí každodenního života, a je jí ustanoven opatrovník (v rámci opatrovnického řízení Okresního soudu pro [část Prahy] [spisová značka]). Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla ve věci poměrně neúspěšná, ovšem žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. 8. Soud ustanovil žalovanému opatrovníka pro řízení, neboť zájmy zákonných zástupců jsou se zájmy žalovaného v kolizi. Dle § 140 odst. 2 o.s.ř. tak náklady vzniklé opatrovníkovi platí stát. Proto soud přiznal opatrovníku postupem dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen a.t.) odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření ve věci a účast na jednání dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a.t.) dle tarifní hodnoty věci přes 1 tis. Kč do 5 tis. Kč ve výši 3 x 1 000 Kč snížených o 20% na 3 x 800 Kč (dle § 8 odst. 1, § 7 bod 3., § 12a odst. 1 a.t.) a dále náhradu hotových výdajů za každý úkon 3 x 300 Kč (dle § 13 odst. 4 a.t.); tj. celkem 3 300 Kč. Soud přihlédl při stanovení výše odměny opatrovníka nálezu pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. Pl. ÚS 4/19, který zrušil dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů část ustanovení § 9 odst. 5 a.t. ve slovech„ jehož pobyt není znám“, přičemž z obsahu odůvodnění plyne, že důvody rozhodnutí Ústavního soudu dopadají i na další části hypotézy ust. § 9 odst. 5 a.t., které Ústavní soud nemohl podrobit přezkumu v dané věci (srov. především odst. 46 odůvodnění nálezu). Soud proto neaplikoval pro výpočet odměny opatrovníka tarifní hodnotu sporu dle § 9 odst. 5 a.t., neboť v případě jmenování opatrovníka účastníkovi z dalších důvodů se uplatní důvody uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu, a proto soud přihlédl ke skutečné hodnotě sporu (srov. výše). Náhrada bude vyplacena prostřednictvím zdejšího soudu po právní moci tohoto rozhodnutí. 9. V souvislosti s odměnou opatrovníka soud dále rozhodl o nákladech řízení státu ve výši 3 300 Kč, které stát vydá za opatrovníka. Stát má proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které vyplatí podle výsledku řízení (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). Jelikož ve věci byl plně úspěšný žalovaný, byly náklady státu uloženy k zaplacení v plné výši žalobkyni, a to prostřednictvím zdejšího soudu.