22 C 501/2021-70 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a proto soud uvádí pouze stručný popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 14. 12. 2020, jak byla změněna podáním ze dne 12. 1. 2022 (připuštěna usnesením ze dne 16. 2. 2022, č. j. [spisová značka]) domáhala zaplacení částky jistiny 2 905,46 Kč s úrokem v částce vyčísleným ke dni odstoupení od smlouvy částkou 524,92 Kč, a dále zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 15. 3. 2020 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnila tím, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 28. 8. 2017, uzavřené mezi účastníky v provozovně obchodníka [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], na základě které žalobkyně uhradila za žalovaného obchodníkovi dne 28. 8. 2017 částku 7 999 Kč na nákup zboží – mobilního telefonu v hodnotě 7999,00 Kč, jako první čerpání úvěru, který se žalovaný zavázal splatit v celkem 36 měsíčních splátkách po 387 Kč měsíčně, celkem 13 932 Kč, bez pojistného, které bylo ke smlouvě sjednáno ve výši 40 Kč měsíčně, což žalovaný nečinil, když na splátkách zaplatil celkem 12 723 Kč, započítaných částkou ve výši 1 200 Kč na úhradu pojistného, částkou ve výši 4 729,47 Kč na úhradu úroků sjednaných ve smlouvě, částkou 5 093,53 Kč na úhradu jistiny, a částkou 1 700 Kč na úhradu náhrady nákladů v případě prodlení za odeslané upomínky dle sazebníku žalobkyně. Z toho důvodu žalobkyně požaduje na žalovaném zaplatit nedoplatek na jistině a úrok za dobu trvání úvěru, které žalovaný přes zaslanou předžalobní výzvu nedoplatil. 3. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že tuto posoudila na základě informací požadovaných a získaných od žalovaného, kdy výši příjmu ověřila telefonicky u zaměstnavatele a nahlédnutím do veřejných registrů, když ve smlouvě žalovaný uvedl, a stvrdil svým podpisem, že jeho měsíční příjem činí 10 313,00 Kč a má jiný pravidelný příjem ve výši 20 000 Kč. Dále uvedl, že nájemné činí 6 000 Kč, nemá žádné srážky ze mzdy a exekuce – závazky po splatnosti; náklady na splátky půjček, leasingů a úvěrů nemá a má zároveň dvě vyživovací povinnosti a je svobodný. 4. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu písmeně nevyjádřil, při jednání pak uvedl, že by především chtěl částku v případě vyhovění žalobě splácet ve splátkách. 5. Z jednání nařízeného na dne 16. 3. 2022 se žalobkyně, a proto soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). 6. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný spolu dne 26. 8. 2017 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 7 999 Kč, odpovídající celkové kupní ceně za předmět nákupu [anonymizováno] [příjmení] [příjmení]. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s obchodním úrokem a poplatky splácet ve smlouvě uvedeným způsobem, včetně pojistného. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 12 723 Kč. Dopisy ze dne 1. 12. 2017, 1. 10. 2018, 1. 3. 2019, 1. 11. 2019 a 1. 12. 2019 žalobkyně upomínala žalovaného k řádnému splácení úvěru a účtovala mu poplatky za upomínání dle sazebníku žalobkyně, dopisem ze dne 1. 10. 2020 ho pak informovala o svém odstoupení od úvěru a vyzvala ho ke splacení celé zbylé nesplacené částky ve výši 3 430,38 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak do listiny označené jako zpráva o posouzení úvěruschopnosti a přímo do úvěrové smlouvy bylo smluvními stranami uvedeno, že čistý měsíční příjem žalovaného je mzda 10 313 Kč měsíčně z hlavního pracovního poměru, a dále„ jiný pravidelný příjem“ 20 000 Kč měsíčně, výdaje žalovaného tvoří 6 000 Kč nájemné, a dále že má dvě další vyživovací povinnosti bez uvedení dalších pravidelných výdajů. Z výslechu žalovaného pak k tomu bylo zjištěno, že jeho celkové životní náklady, včetně energií a výdajů na dvě vyživované děti a družku se pohybovaly okolo 13 000 Kč až 14 000 Kč, když náklady na bydlení v té době mohly být asi 9 000 Kč, ale včetně energií, jiný příjem mohl v té době být příjmem manželky na porodné, příspěvek v mateřství a v rodičovství na tehdy čerstvě narozenou dceru. K ověření skutečností uvedených při uzavírání smlouvy nebylo dle předložené smlouvy a zprávy předloženo žalovaným ničeho k ověření jeho příjmů a výdajů, a tyto nebyly ověřovány ani telefonicky (viz zpráva o posouzení úvěruschopnosti), jak žalobkyně uvedla v žalobě, a to přes uvedený„ jiný pravidelný příjem“ bez uvedení jeho zdroje a např. též bez uvedení dalších výdajů při současném uvedení dvou vyživovacích povinností. Z výslechu žalovaného pak soud ověřil, že ten při uzavírání úvěrové smlouvy předkládal pouze pracovní smlouvu, jiné listiny kromě osobních dokladů nikoliv; o telefonickém ověřování svých příjmů a výdajů ničeho nevěděl, byť žalobkyni sděloval telefonní číslo na svého zaměstnavatele. V listinách je vyznačeno provedení lustrace žalovaného v registru SOLUS a insolvenčním rejstříku. 7. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 8. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že provedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 9. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 10. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 11. V daném případě má soud za to, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo ze strany žalobkyně nedostatečné, neboť jeho cílem zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost