29 C 261/2022-36 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 7 620,08 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě půjčila a poskytla žalobkyně žalovanému částku ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal předmětnou částku spolu s příslušenstvím vrátit do [datum], což neučinil. 2. Soud ve věci rozhodl bez jednání, když žalobkyně s tímto souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud proto předpokládal, že s rozhodnutím bez jednání nemá námitky (§ 115a o.s.ř., § 101 odst. 4 o.s.ř.). Z listin založených ve spise soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla elektronicky uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s příslušenstvím (poplatku ve výši 1 635,08 Kč) do dne [datum]. Žalobkyně žalovanému poskytnutý úvěr ve výši 5 000 Kč převedla na bankovní účet. Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil, čímž se ocitl v prodlení. Žalobkyně tedy po žalovaném požaduje jistinu ve výši 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 %, dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 635,08 Kč, a dále smluvní pokutu ve výši 985 Kč (tj. 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (tedy od [datum] do [datum]) sjednanou ve smlouvě. Žalovaný dosud ani přes výzvu žalobkyně ničeho neuhradil. Celkem tedy žalobkyni dluží částku ve výši 7 620,08 Kč s příslušenstvím. Tato částka byla žalobkyní vůči žalovanému uplatněna předžalobní výzvou ze dne [datum]. Soud při dokazování vycházel zejména ze smlouvy o úvěru, obchodních podmínek úvěru, výpisu z účtu, předžalobní výzvy a dalších listinných důkazů. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 4. Při právním posouzení soud vycházel zejména z příslušných ustanovení občanského zákoníku, zejména § 2395 a následující občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. upravujících úvěrovou smlouvu. Věc soud právně posoudil podle § 2395 a následující občanského zákoníku dle smlouvy o úvěru (dle rámcové smlouvy podepsané sms elektronickým podpisem), pokud jde o příslušenství pohledávky, § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Žalovaný žalobkyni z úvěrové smlouvy uzavřené na dálku dluží jistinu ve výši 5 000 Kč. Podle § 2395 obč. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 platí, že úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 5. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal, že nárok žalobkyně je důvodný a podložený příslušnými důkazy (výrok I. tohoto rozsudku), když soud žalobkyni přiznal žalobou uplatněnou částku včetně příslušenství. Ze smlouvy obecně plyne, že byly splněny podmínky pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 6. Podle § 1970 obč. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Zákonný úrok z prodlení tak byl žalobkyni přiznán dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. 8. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 620,08 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 10. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. 11. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.