36 C 111/2021-29 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“). Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 17. 11. 2021 domáhá po žalované zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím, když se jedná o nezaplacenou smluvní pokutu za nevrácení pronajatého technického zařízení, konkrétně Set-top boxu/CA Modul sériové číslo [anonymizováno]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, ačkoli jim předmětná usnesení byla řádně doručena. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o.s.ř. Na základě zjištění učiněných z předložených listin vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: Dne 16. 12. 2019 žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo]; v souvislosti s uzavřením smlouvy byla žalované dočasně dána do užívání movitá věc, a to Set-top boxu/CA Modul sériové číslo [anonymizováno]. Povinnost vrátit poskytnutou movitou věc byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 5 000 Kč, která dle všeobecných obchodních podmínek žalobkyni nezbavuje práva na náhradu vzniklé újmy. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení movité věci a zároveň k zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč za prodlení se splnění povinnosti movitou věc vrátit. Pořizovací cena movité věci činila 1 477 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě celého dluhu předžalobní výzvou ze dne 10. 3. 2021. Po právní stránce byla věc soudem posouzena tak, že žalobkyní požadovaná částka ve výši 5 000 Kč představuje smluvní pokutu (§ 1968 o. z.), přičemž žaloba není důvodná, a to z důvodu, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši, když tato více než trojnásobně převyšuje pořizovací cenu movité věci. Dle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie má soud povinnost posoudit z úřední moci zneužívající povahu klauzule spadající do působnosti směrnice č. 93/13 EHS (resp. čl. 6 odst. 1 citované směrnice), odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem a zároveň má povinnost neuplatnit zneužívající klauzuli tak, aby nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají přitom pravomoc měnit její obsah; jinými slovy čl. 6 odst. 1 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vnitrostátnímu soudu, pokud určí zneužívající povahu klauzule o pokutě nebo ustanovení s obdobným účinkem ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, omezit se na snížení částky pokuty uložené podle uvedené klauzule spotřebiteli, jak to umožňuje vnitrostátní právo, nýbrž mu ukládá, aby bez dalšího vyloučil použití této klauzule vůči spotřebiteli (viz rozsudky Soudního dvora Evropské unie, dále jen„ SDEU“, ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C 618/10, a ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank, C 472/11; rozsudek SDEU ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C -40/08, Sb. rozh. s . I -9579; usnesení ze dne 16. listopadu 2010, Pohotovost’, C -76/10, Sb. rozh. p I -11557; rozsudek SDEU ze dne 26. dubna 2012, Invitel, C -472/10; rozsudek SDEU ze dne 30. května 2013, Brusse, C -488/11). S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že ujednání o smluvní pokutě je neúčinné, neboť zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele (§ 1813 a 1815 o. z.), a proto žalobu v celém rozsahu zamítl (bod I. výroku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla zcela úspěšná žalovaná a měla by tak nárok na náhradu nákladů řízení. Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.).