36 C 132/2022-26 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 1. 2022 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 4 140 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru (smlouvy o zápůjčce) uzavřené dne 10. 3. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Částka 3 089 Kč se skládá z dlužné jistiny úvěru ve výši 2 000 Kč, dlužných poplatků ve výši 1 140 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyni neuvedla ničeho. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] [právnická osoba], a žalovaný spolu dne 10. 3. 2021 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky v celkové výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku s poplatkem za poskytnutí úvěru a poplatkem 1 104 Kč nejpozději do 9. 4. 2021. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh neuhradil ničeho) a dostal se tak s placením do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl předžalobní upomínkou ze dne 9. 10. 2021 vyzván žalobkyní k úhradě dluhu, a to bez uvedení data, pouze s uvedením nejasné formulace„ do tří dnů“ (bez uvedení počátku této lhůty). 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 7. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 8. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 9. Soud nemá za prokázané, že žalobkyně resp. právní předchůdce jakkoli provedl kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú.. Protože tak žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). 10. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 3 000 Kč (tj. čerpané částka úvěru ve výši 3 000 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 000 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil v souladu s ust. § 573 a § 1959 písm. e) o. z., když předžalobní upomínka byla odeslána dne 9. 10. 2021 a před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu prokazatelně vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 11. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.). 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 668,86 Kč, přičemž tato částka představuje 44,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,46 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,54 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.