36 C 166/2022-71 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 16. 12. 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala zaplacení částky 7 120 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené dne 11. 12. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, tak žalobkyně uvedla, že tuto zkoumala na základě informací poskytnutých žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru, přičemž žalobkyně porovnávala pravidelné měsíční příjmy žalované s jejími měsíčními náklady na živobytí a výši úvěrové splátky; žalobkyně přitom vycházela z interních a externích závazků žalované, prověřila rejstříky (insolvenční, exekuční, CCB). 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne 16. 2. 2022 vyslovil Obvodní soud pro Prahu 1 svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem; usnesení nabylo právní moci dne 15. 3. 2022. 5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná spolu dne 11. 12. 2019 uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla dne 11. 12. 2019 žalované finanční prostředky v celkové výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru, která činí 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. ve výši 250 Kč. Žalovaná však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh neuhradila ničeho) a dostala se tak s placením splátek do prodlení. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu, a to výzvami ze dne 16. 3. 2020 a ze dne 18. 4. 2020, ke kterým však nebyly doloženy doklady o odeslání. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou ještě předžalobní výzvou ze dne 25. 11. 2020, odeslanou téhož dne, s poskytnutím lhůty úhradě v délce 5 dnů od doručení. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně ji provedla tak, že vypracovala zprávu, které měla žalovaná deklarovat příjem 14 800 Kč/měsíc z titulu rodičovského příspěvku, výdaje měla žalované uvést 0 Kč, pouze 2 000 Kč na nájemné; pokud jde o výdaje žalované, měla žalobkyně vycházet interního ekonomického modelu založeného na statistických datech, aktuálním údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Z oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne 29. 11. 2019 soud zjistil, že jím ČSSZ oznámila žalované zvýšení rodičovského příspěvku z 7 600 Kč na 14 800 Kč měsíčně, zároveň toto oznámení obsahuje informaci o tom, že po odpočtu všech vyplacených částek rodičovského příspěvku od celkové částky 220 000 Kč zbývá k vyplacení částka 14 800 Kč. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 7. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by provedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 8. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 9. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 10. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr vycházela (pokud jde o zkoumání výše příjmů žalované) zejména z doložené výše příjmu a svého statického modelu. Pokud jde o výši příjmu, žalovaná sice doložila, že jí je vyplácen rodičovský příspěvek ve výši 14 800 Kč, z předmětného potvrzení však zároveň vyplývá, že k vyplacení zbývá toliko jediná měsíční splátka. Přesto se žalobkyně podrobněji budoucím příjmem žalované nezabývala. Pokud jde o výdaje žalované, tvrzené měsíční výdaje žalované ve výši toliko 2 000 Kč jsou bez dalšího těžko uvěřitelné, a to zejména za situace, že má v péči nezletilé dítě do cca 3 let věku (o čemž svědčí vyplácený rodičovský příspěvek). Jde-li o interní statický model žalobkyně, pak tento nelze posoudit, neboť podrobnější údaje, se kterými tento pracuje, žalobkyně neuvedla. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, a proto je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.) 11. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 5 000 Kč (tj. čerpané částka revolvingového úvěru 5 000 Kč mínus celkové úhrady žalovanou ve výši 0 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce, když před předžalobní upomínkou žalovaná prokazatelně k úhradě celého dluhu vyzvána nebyla). Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 12. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.). 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Žalobce byl v řízení úspěšný z 53 %, žalovaný byl úspěšný ze 47 %, přičemž soud při výpočtu zohlednil veškeré žalobou uplatněné nároky, vč. příslušenství (obdobně např