36 C 272/2022-26 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 29. 4. 2022 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 16. 1. 2017 mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v zákaznické kartě. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Podáním ze dne 21. 7. 2022 vzala žalobkyně žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10 000 Kč od 20. 3. 2018 do 17. 1. 2019 zpět. S ohledem na uvedené soud řízení podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil (výrok I.). 5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný spolu dne 16. 1. 2017 uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku s poplatky v souhrnné 8 807 Kč (celkem tedy 18 807 Kč) v 60 týdenních splátkách po 314 Kč. Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas a dostal se tak s placením splátek do prodlení. Žalovaný byl předžalobní upomínkou ze dne 10. 1. 2019 vyzván žalobkyní k úhradě dluhu, a to nejpozději do 17. 1. 2019. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně ji provedla tak, že nechala žalovaného vyplnit zákaznickou, ve kterém žalovaný uvedl, že bydlí v nájemní bydlení, má základní vzdělání, je svobodný, důvodem žádosti jsou neočekávané výdaje. Žalovaný rovněž uvedl, že vlastní automobil a je zaměstnánu jako montážní dělník s čistým měsíčním příjmem ve výši 16 752 Kč, přičemž jeho celkové měsíční výdaje jsou ve výši 7 500 Kč, z čehož 2 000 Kč tvoří splátky předchozích úvěr/zápůjček. K doložení tvrzených příjmů a výdajů měl žalovaný doložit pracovní smlouvu a 3 výpisy z bankovního účtu. 6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 7. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 8. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 9. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 10. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by zkoumala úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonnými požadavky, konkrétně neprokázala, že by žalovaný doložil v žádosti o úvěr výši svých tvrzených příjmů a výdajů. Na základě takto ničím nepodložených údajů (kterým údaje v tzv. Zákaznické kartě samy o sobě jsou) nelze posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.). 11. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 10 000 Kč (tj. čerpaná částka úvěru) s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10 000 Kč od 18. 1. 2019 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce, když před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.