70 C 107/2021-41 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 6. 10. 2020 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 9 210 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené dne 14. 8. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná spolu dne 14. 8. 2019 uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla dne 21. 2. 2020 žalované finanční prostředky v celkové výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činí 300 Kč. Pokud je dlužná částka k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, je výše minimální splátky rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Žalovaná však svůj dluh nehradil řádně a včas (na svůj dluh neuhradila ničeho) a dostala se tak s placením splátek do prodlení. Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k úhradě dluhu, a to nejpozději do 25. 9. 2020. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně ji provedla tak, že nechala žalovanou vyplnit žádost o spotřebitelský úvěr, ve kterém žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, výše jejího čistého příjmu je 18 127 Kč a její měsíční náklady jsou ve výši 2 500 Kč. Žalovaná dále žalobkyni předložila výplatní pásku za měsíc červenec 2019, ze které vyplývá, že v tomto měsíci byla výše čisté mzdy žalované 14 157 Kč. 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 6. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by provedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 7. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 8. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 9. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr vycházela (pokud jde o zkoumání výše příjmů žalované) zejména z údajů uvedených žalovanou v žádosti o úvěr a z jediné výplatní pásky žalované za měsíc červenec 2019. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že výše jejího čistého příjmu je 18 127 Kč, v měsíci červenci 2019 však byla výše jejího čistého měsíčního příjmu ve výši 14 157 Kč. Posuzovat výši měsíčního příjmu na základě jediné výplatní pásky je obecně nedostatečné, a především v tomto případě, kdy se tvrzený a doložený příjem žalovanou lišil, bylo na místě, aby se žalobkyně zabývala výší příjmu žalované podrobněji. Za této situace tedy není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaná bude schopna úvěr splácet, neboť z předmětných dokumentů naopak zcela jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnuté finanční prostředky z vlastních prostředků uhradit. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalované zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost schopnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat. Protože tak žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.) 10. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 5 000 Kč (tj. čerpané částka revolvingového úvěru 5 000 Kč mínus celkové úhrady žalovanou ve výši 0 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 26. 9. 2020 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce do 25. 9. 2020, když před předžalobní upomínkou žalovaná k úhradě celého dluhu vyzvána nebyla). Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 11. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.). 12. Žalobkyně byla ohledně jistiny úspěšná ohledně částky 5 000 Kč, tedy z 54 %, žalovaná byla úspěšná co do částky 4 210 Kč, tedy ze 46 %. Žalobkyně však rovněž nebyla úspěšná ohledně příslušenství (částečně úroku z prodlení). S ohledem na uvedené rozhodl soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III.), neboť úspěch (resp. neúspěch) obou účastníků v řízení byl (s výjimkou nepatrné části) téměř stejný.