36 C 348/2022-34 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 6. 4. 2022 domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky 19 543,89 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 10. 2. 2020 spolu žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaná zavázala žalobkyně spolu s úroky a poplatky zcela vrátit. Žalovaná však na svůj dluh uhradila toliko částku 10 340 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala zejména na základě informací získaných od žalované, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou soud zjistil, že tato měla být uzavřena dne 10. 2. 2020. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč, a to bezhotovostně na účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,69 % z výše sjednaného úvěrového rámce, tj. 538 Kč Součástí smlouvy jsou i údaje o žalované, a to konkrétně že je rozvedená, bydlí ve vlastním bytě/domě, má střední vzdělání, je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 00 Kč, má 1 vyživovací povinnosti k dětem, další příjem v domácnosti je ve výši 2 000 Kč. 4. Z úvěrových podmínek žalobkyně soud zjistil bližší úpravu práv a povinností účastníků smlouvy. 5. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 30. 12. 2021, vč. podacího archu soud zjistil, že jejím prostřednictvím žalobkyně zesplatnila celý zbytek úvěru žalované ve výši 23 334,06 Kč a žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu do 14 dnů od sepsání výzvy. Výzva byla odeslána dne 31. 12. 2021. 6. Z předžalobní upomínky ze dne 21. 1. 2022, včetně dokladu o odeslání soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu, a to do sedmi dnů. Předžalobní upomínka byla odeslána dne 24. 1. 2022. 7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaná čerpala od žalobkyně finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, a to převodem na účet. Na svůj dluh žalovaná uhradila celkem částku 10 340 Kč. 8. Z úvěrové karty a zprávy soud zjistil, že v nich žalobkyně vedla údaje žalované, vč. detailů přidělených kontraktů. V úvěrové kartě je rovněž uvedeno, že žalobkyně evidovala, že žalovaná hradí již splátky ve výši 3 035 Kč na své dřívější závazky. Z úvěrové zprávy vyplývá, že v době jejího vypracování měla žalovaná již několik aktivních spotřebitelských úvěrů, které splácela. 9. Z opisu výpisu proplacení smlouvy [číslo] soud zjistil, že částka 20 000 Kč byla žalobkyní bezhotovostně převedena na účet č. [bankovní účet], a to dne 21. 2. 2020. 10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). 11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 16. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 20. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet. 21. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). 22. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochra