30 C 417/2025-27 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 30.7.2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 24.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , žalovanému poskytla tyto peněžní prostředky (dne 25.1.2024 – 3.000,- Kč, dne 28.1.2024 – 2.000,- Kč a dne 7.2.2024 – 8.000,- Kč a 11.000,- Kč) bez právního důvodu, když uzavření smlouvy o úvěru není schopna prokázat. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Ta žalovaného vyzvala k vrácení peněžních prostředků nejpozději do 30.6.2025, což však žalovaný neučinil. Žalobkyně se tak podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení 24.000,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení byl zcela pasivním.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud po skutkové stránce zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , žalovanému prostřednictvím opakovaných bankovních převodů postupně poskytla peněžní prostředky v celkové výši 24.000,- Kč (dne 25.1.2024 – 3.000,- Kč, dne 28.1.2024 – 2.000,- Kč a dne 7.2.2024 – 8.000,- Kč a 11.000,- Kč), a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Skutečnost, že žalovanému byly tyto peněžní prostředky právní předchůdkyní žalobkyně opravdu poskytnuty, je prokazována jednak potvrzeními o provedených platbách a jednak výpisem z bankovního účtu žalovaného za období od 1.1.2024 do 28.2.2024. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Ta žalovaného vyzvala k vrácení peněžních prostředků nejpozději do 30.6.2025, což však žalovaný neučinil.5. Lze shrnout, že žalovaný žalobkyni nezaplatil/nevrátil peněžní prostředky ve výši 24.000,- Kč.6. Po právní stránce soud věc posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“), jež byla za použití § 562 odst. 1 NOZ prostřednictvím elektronických technických prostředků platně uzavřena v písemné formě, na jejímž základě úvěrující (právní předchůdkyně žalobkyně) povinen poskytnout úvěrovanému (žalovanému) na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný (žalovaný) byl povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit v termínu splatnosti (§ 2395 NOZ). Za období prodlení pak žalovanému vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 1970 NOZ) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně byla aktivně legitimována k podání žaloby na základě smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 a násl. NOZ).7. Pro úplnost soud uvádí, že jakkoliv žalobkyně nebyla schopna soudu předložit zcela řádnou (perfektní) smlouvu o úvěru, soud nepochybuje o tom, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena platná smlouva o úvěru. Soud vychází z toho, když tento závěr plyne zejména z výpisu z bankovního účtu žalovaného za zmíněné období, že právní předchůdkyně žalobkyně musela od žalovaného nejdříve získat relevantní bankovní údaje, kam následně opakovaně zasílala peněžní prostředky. Tyto byly získány v rámci procesu uzavření smlouvy o úvěru.8. Soud doplňuje, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému zasílala peněžní prostředky i mimo uvedené časové období. Lze si jen obtížně představit, že by právní předchůdkyně žalobkyně zasílala žalovanému peněžní prostředky, aniž by předtím bylo ověřeno, že se jedná o jeho bankovní účet, tj. že by právní předchůdkyně žalobkyně opakovaně odeslala peněžní prostředky tzv. nazdařbůh.9. Závěrem soud dodává, že věc po právní stránce posoudil jako smlouvu o úvěru i z důvodu, že se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení toliko jistiny. Pakliže by se ovšem žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení i smluvního příslušenství či jiných sjednaných plateb, musel by soud zkoumat, zda žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků u žalovaného řádně a pečlivě ověřila jeho schopnost splácet poskytnuté peněžní prostředky. V takovém případě lze s vysokou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že soud by uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně u žalovaného řádně a pečlivě neposoudila jeho úvěruschopnost. Bylo by tomu primárně z důvodu, že z výpisu z bankovního účtu žalovaného je zcela zřejmé, že žalovaný si opakovaně půjčoval peněžní prostředky u rozličných nebankovních subjektů.10. S ohledem na výše uvedené soud žalobě výrokem I. zcela vyhověl.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.775, Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 960, Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24.000, Kč sestávající z částky 400, Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 400, Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a.t. a z částky 400, Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100, Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500, Kč ve výši 315, Kč.12. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.