7 C 176/2019-39 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení pohledávky ve výši 15 150 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % p.a. z částky 15 000 Kč od 12. 1. 2018 do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 2 055 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 3 450 Kč. Žalobce uvedl, že se jedná o dluh z titulu smlouvy o úvěru, která byla mezi účastníky sporu uzavřena dne 12.12.2017 pod [číslo] prostřednictvím komunikace na dálku (v online uživatelském prostředí webových stránek žalobce). Za součástí smlouvy byly označeny Obchodní podmínky a Sazebník. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč a tento byl žalovaným čerpán bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se podpisem smlouvy zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 3 450 Kč jednorázově do 11.1.2018. Žalovaný v termínu splatnosti svůj závazek nesplnil a ocitl se v prodlení. Žalovaný byl na prodlení upozorňován a vyzýván k úhradě dluhu výzvami ze dne 24.1.2018, 11.2.2018 a 22.2.2018. Za zaslání každé upomínky žalobce požaduje dle ujednání stran 50 Kč, tj. celkem 150 Kč. Pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% jistiny za každý den prodlení. Na smluvní pokutě kapitalizované ke dni 29.1.2019 žalobce požaduje 2 055 Kč. Žalovaný na svůj dluh nic neuhradil ani poté, co mu byla dne 30.1.2019 zaslána předžalobní upomínka. 2. Žalovaný se ve věci po celou dobu řízení nevyjádřil. K jednání soudu se žalovaný ač řádně a včas předvolaný nedostavil, předvolání mu bylo doručováno v souladu s § 49 o.s.ř. na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel. Jelikož se žalobce a jeho zástupce z jednání soudu omluvili, soud proto jednal v jejich nepřítomnosti a rozhodl na základě žalobcem předložených důkazů. 3. Smlouvou o úvěru [číslo] výpisem internetové databáze žalobce byla prokázána tvrzení žalobce o tom, že mezi účastníky sporu byla dne 12.12.2017 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Úvěr měl být splacen do 30ti dnů jednorázovou platbou. Úvěr byl úročen sazbou 279,83% při RPSN 1141,2%. Úvěr se žalobce zavázal poskytnout žalovanému na účet č. [bankovní účet]. Pro případ prodlení s platbou jakékoliv části závazku byla mezi stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z jistiny a to za každý den prodlení. Za součást smlouvy byly označeny Obchodní podmínky. 4. Čerpání úvěru žalobce prokázal výpisem z účtu. 5. Upomínkou ze dne 24.1.2018, opakovanou výzvou k úhradě ze dne 11.2.2018 a předžalobní výzvou k okamžité úhradě dluhu ze dne 22.2.2018 bylo prokázáno tvrzení žalobce o tom, že opakovaně upozorňoval žalovaného na nastalé prodlení a že jej vyzýval k zaplacení úvěru. Podle seznamu poplatků činí poplatek za každou upomínku 50 Kč. 6. Předžalobní výzvou ze dne 30.1.2019 vč. podacího archu žalobce prokázal, že prostřednictvím jeho právního zástupce byl žalovaný vyzván před podáním žaloby k zaplacení dluhu. 7. Soud se zabýval platností jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 12.12.2017, a to v souladu s ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti tohoto právního předpisu. V projednávané věci je zjevné, že žalovaný uzavíral předmětnou smlouvu v pozici spotřebitele a je proto nutné zkoumat, zda při sjednávání takové smlouvy nedošlo ke zhoršení jeho postavení. 8. V projednávané věci má soud za to, že bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též o.z.), a zákona č. 257/2016 Sb.. Bylo rovněž prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Při hodnocení ujednání účastníků smlouvy ohledně sjednané výše úroků dospěl soud k závěru, že sazba úroků dohodnutých ve smlouvě je v daném případě nepřiměřená, zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. V případě požadavku žalobce na zaplacení smluvní pokuty dospěl soud k závěru, že byla sjednána dle §§ 2048 a násl. o.z. v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 písmeno a) zákona č. 257/2016 Sb. 9. Pro hodnocení jednotlivých ujednání smlouvy je nutné vycházet z ustanovení § 1813 a § 1815 o.z.. V souzené věci je ujednání o výši úroků sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany žalobce. Takové ujednání není shledáno jako individuální, když žalovaný (spotřebitel) neměl reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání (v ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována i z hlediska její přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 10. Podle § 1813 o.z. platí, že při zkoumání výrazné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 o.z.), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, které za ně podnikatel požaduje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytoval, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. 11. Podle § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolává. Soud zkoumá, zda se k ujednání nepřihlíží z úřední moci (občanský zákoník), resp. nezbytnost zajistit ochranu spotřebitele nezávisle na jeho námitce, když se nepřiměřenost zkoumá z úřední moci. Opačný přístup potírá význam ochrany spotřebitele. 12. V této souvislosti je nutné poukázat také na rozhodnutí Finančního arbitra sp. zn. FA/SU/334 /2014, případně FA/SU/707 /2016, v níž Finanční arbitr dospěl ke stejným závěrům, když zkoumal otázku platnosti smluvních ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, zejména souladu smluvních ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost náležitě seznámit před uzavřením smlouvy a souladu sjednané výše úroku s dobrými mravy. 13. V dané věci lze dovodit, že ujednání o úrocích nebylo individuálně sjednáno, když žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Toto ujednání bylo připraveno stranou žalobce v citované smlouvě o úvěru. To však ještě neznamená, že takové ujednání musí být vždy v rozporu s požadavkem přiměřenosti. V dané věci však výše úroků znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, neboť je nepřiměřené, značně převyšuje obvyklou hranici výše úrokové sazby poskytované jinými ústavy. 14. Žalobce požadoval po žalovaném úrok ve výši 279,83% ročně. Průměrná výše úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu byla v době uzavření smlouvy (prosince 2017) ve výši 8,70 % p.a. (viz. statistika úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice, dostupné na [webová adresa]). V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce \“ spokojí\“ - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá \“ zhodnotit\“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce \“ lichvářské\“ úroky. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dle citovaného rozsudku jsou nepřiměřené takové úroky, jejichž výše přesahuje (alespoň) trojnásobek obvyklé úrokové míry. Ujednání o úrocích, jejichž výše fakticky třicetidvounásobně přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry, je ujednáním v rozpo