10 C 422/2020 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 22.185 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a to částky 18.500 Kč ze smlouvy ze dne 17. 11. 2017 a částky 3.685 Kč ze smlouvy ze dne 24. 8. 2017. Soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaný se nijak nevyjádřil, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 11. 2017 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem byl úvěr ve výši 20.000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 2.800 Kč, poplatkem ve výši 4.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 Kč v pravidelných týdenních splátkách. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že část úvěru ve výši 3.762 Kč byla užita k úhradě dřívější smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi smluvními stranami (přičemž smlouva, na kterou bylo započítáváno, se shoduje se smlouvou, na kterou byla započítána část úvěru ze smlouvy ze dne 24. 8. 2017). Z karty zákazníka soud zjistil, že právní předchůdce žalobce hodnotil majetkové a sociální poměry žalovaného. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 8. 2017 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, jejím předmětem byl úvěr ve výši 13.000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 1.820 Kč, poplatkem ve výši 2.600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5.200 Kč v pravidelných týdenních splátkách. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že část úvěru ve výši 5.824 Kč a 140 Kč byla užita k úhradě dvou dřívějších smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených mezi smluvními stranami. Z karty zákazníka soud zjistil, že právní předchůdce žalobce hodnotil majetkové a sociální poměry žalovaného. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávky za žalovaným žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Postoupení pohledávek žalobci bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Výzvou ze dne 30. 4. 2020 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Ačkoliv by mohlo z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývat, že se jedná o neplatnost relativní, která se uplatí pouze v důsledku námitky spotřebitele, není tomu tak. Jedná se o neplatnost absolutní a soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel před uzavřením smlouvy řádně posoudil a zhodnotil úvěruschopnost spotřebitele. Uvedené vyplývá z ust. § 588 věty první o. z., judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či judikatury Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), jakož i ze směrnic Evropského parlamentu a Rady a konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (ke konkrétním směrnicím a rozhodnutím viz odůvodnění shora uvedených rozhodnutí). Soud má za to, že právní předchůdce žalobce při uzavírání obou smluv s žalovaným neprověřil úvěruschopnost žalovaného řádně, respektive z provedeného prověření vyvodil nesprávné závěry. Žalobce soudu předložil dvě smlouvy, ze kterých se svého žalobního nároku domáhá, z obou smluv je zřejmé řetězení úvěrových smluv, když obě byly uzavřeny též za účelem úhrady předchozích dluhů z úvěrových smluv uzavřených s právním předchůdcem žalobce. Tedy právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným minimálně čtyři úvěrové smlouvy, z nichž minimálně dvě byly uzavřeny i za účelem úhrady dluhů z předchozích úvěrů. Též je třeba zohlednit, že smlouvy, z nichž se žalobce plnění domáhá, byly uzavřeny v krátkém časovém rozestupu tří měsíců. Je tedy zřejmé, že při uzavírání úvěrových smluv, ze kterých se žalobce svých nároků domáhá, již žalovaný byl v tzv. dluhové spirále, a uzavíral stále další a další úvěrové smlouvy, aby byl schopen splnit předchozí dluhy. Za takového stavu pak má soud za to, že právní předchůdce žalobce nejednal poctivě, nejednal v souladu se základními zákonnými požadavky na poskytování úvěrů a i přes zřejmou neschopnost žalovaného plnit své dluhy, uzavřel s žalovaným další dvě smlouvy. Smlouvy o úvěru jsou proto dle ust. § 588 o.z. absolutně neplatné a žalovaný je povinen v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit toliko poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Dlužné jistiny činily 20.000 Kč a 13.000 Kč, celkem tedy 33.000 Kč, žalovaný na tyto své dluhy uhradil 16.300 Kč a 18.935 Kč, tedy celkem 35.235 Kč. Jistiny byly žalovaným zcela uhrazeny, soud proto žalobu zcela zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl v řízení plně úspěšný, žádné náklady mu však v řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.