5 C 377/2022-16 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 20 034 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 2. 2021, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 16 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 840 Kč, poplatku za službu presto ve výši 165 Kč, poplatku za informační SMS servis ve výši 29 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 4 995 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z částky 20 034 Kč za období od [datum] do 15. 6. 2021 a zákonného úroku z prodlení. Žalobce se z účasti u jednání omluvil, žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, proto soud rozhodoval v jeho nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne 15. 2. 2021, jejím předmětem byl úvěrový limit ve výši 16 000 Kč, úvěr se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatky za vybrané volitelné služby ve výši 194 Kč a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 840 Kč do 17. 3. 2021. Dle přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli byla vyplacena dne 15. 2. 2021 částka 16 000 Kč. Dle autorizace ověření totožnosti byla totožnost spotřebitele ověřena prostřednictvím zaslání autorizační platby z bankovního účtu žalovaného. Z fotografií soud zjistil, že žalobce disponoval občanským průkazem žalovaného. Dle dokumentu„ identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu 22 000 Kč. Dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti byl výpočet úvěruschopnosti proveden dne 15. 2. 2021 a bylo vycházeno z toho, že žalovaný bydlí v domácnosti sám, sám hospodaří, jeho pravidelné měsíční výdaje činí 10 400 Kč, příjmy 22 000 Kč, příjmy uvedené žalovaným 21 200 Kč, vypočítané minimální výdaje činí 9 060 Kč a rezerva 500 Kč. Standardní informace o spotřebitelském úvěru byly žalovanému poskytnuty. Smluvní podmínky a výši poplatků soud zjistil ze sazebníku platného od 1. 9. 2020, všeobecných obchodních podmínek platných od 1. 8. 2020, obecných principů posuzování a filozofie společnosti a souhlasu se zpracováním osobních údajů. Předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalovaného posoudil. Jako důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalobce předložil sdělení o identifikovaných příjmech, dle kterého byl příjem ověřen a činil 22 000 Kč, a výpis o posouzení úvěruschopnosti, dle kterého žalovaný hospodaří sám, jeho pravidelné měsíční výdaje činí 10 400 Kč, měsíční příjem 21 200 Kč. Z předložených důkazů však soud nevzal tvrzení žalobce o řádném prověření úvěruschopnosti za prokázané. Oba dokumenty jsou pouze souhrny vytvořené žalobcem, žádný ze zadaných údajů není nijak objektivně podpořen listinami pocházejícími od žalovaného (například výpisem z účtu, mzdovým listem a podobně). V tabulce jsou pak zcela opomenuty údaje o tom, zda žalovaný má či nemá jiné úvěry, zda byly získány informace z centrální evidence exekucí a podobně. S ohledem na relativně nízkou výši jistiny po žalobci samozřejmě nelze spravedlivě požadovat, aby prováděl rozsáhlé šetření poměrů žalovaného, avšak lze požadovat, aby alespoň některý ze stěžejních ukazatelů hodnověrně prokázal, dožaduje-li se svého nároku žalobou. K jednání, kde by soud žalobci poskytl potřebná poučení, že je povinen prokázat své tvrzení, že řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, se žalobce nedostavil, jen z důvodu poučení soud není povinen jednání odročit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Lze uzavřít, že žalobce neunesl břemeno důkazní o tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Soud proto shledal smlouvu o úvěru dle ust. § 588 o.z. ve spojení s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou a žalovaný je povinen v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit toliko jistinu spotřebitelského úvěru. Soud proto žalobu v části převyšující dlužnou jistinu, ve které se žalobce domáhal zaplacení dlužných poplatků a poměrné části zákonného úroku z prodlení, účelně vynaložených nákladů a smluvní pokuty, zamítl a uložil žalovanému zaplatit žalobci dlužnou jistinu ve výši 16 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný z 60 %, žalovaný ze 40 %, žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 20 % nákladů řízení žalobce. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 002 Kč, z částky 5 820 Kč za 3 úkony právní služby po 1 940 Kč dle ust. § 7 a ust. § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 900 Kč jako 3 paušálních náhrad nákladů po 300 Kč dle ust. § 13 vyhlášky 177/1996 Sb. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 1 411 Kč. Celková náhrada nákladů činí 9 133 Kč, část náležející žalobci ve výši 20 % proto činí 1 827 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaný povinen ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce. O povinnosti doplatit soudní poplatek rozhodl soud dle bodu 2 položky 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud v řízení na návrh žalobce platební rozkaz nevydal a pokračoval v řízení, proto bylo žalobci uloženo doplatit soudní poplatek do výše dle položky 1 Sazebníku poplatků.