14 C 341/2022-53 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení celkem 26 300 Kč s tím, že jeho právní předchůdce, společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, podle které věřitel poskytl žalované 16 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit jistinu a úrok ve výši 3 200 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek 6 400 Kč. Vše v 60 týdenních splátkách po 480 Kč. Žalovaná uhradila pouze 2 500 Kč. Pohledávka pak přešla na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek. Žalobce se nyní domáhá zaplacení jistiny ve výši 16 000 Kč, dlužných úhrad ve výši 10 300 Kč, úroků a úroků z prodlení.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Soud jednal a rozhodoval bez přítomnosti účastníků, žalobce se na jednání nedostavil, svou neúčast omluvil, o odročení nepožádal, žalovaná se na doručené předvolání nedostavila, svou neúčast neomluvila, o odročení nepožádala (ust. § 101 odst.3 o.s.ř.).4. Soud vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: Mezi žalovanou a předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, byla dne 22.10.2019 uzavřena smlouva o úvěru, podle které bylo žalované poskytnuto 16 000 Kč s úrokem ve výši 3 200 Kč administrativním poplatkem ve výši 3 200 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek 6 400. RPSN měla činit 206,15 Kč a žalovaná měla vše vrátit v 60 týdenních splátkách po 480 Kč. Zápůjční úroková sazba po dobu trvání smlouvy byla sjednána na 32,15%, administrativní poplatek nebyl nijak blíž specifikován (zjištěno ze smlouvy o úvěru). Žalovaná uvedla, že je pobírá dávky v celkové výši 19 903 Kč, nespecifikované příjmy z toho jsou 4 000 Kč (zjištěno z karty zákazníka). Pohledávka byla postoupena na žalobce a žalované to bylo oznámeno (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení). Žalované byla zaslána i upomínka o zaplacení a předžalobní upomínka (zjištěno z upomínek a podacích lístků).5. Pro právní hodnocení věci je nutné s ohledem na datum uzavření smlouvy použít zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. z.) a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, také zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy, když s ohledem na povahu žalovaného jako klienta právního předchůdce žalobce lze dospět k závěru, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, kde na straně věřitele vystupuje společnost, jejíž činnost spočívá v poskytnutí úvěru, a na straně druhé dlužník fyzická osoba. Pro posouzení platnosti ujednání takové smlouvy je nutné použít ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem podle § 1810 a násl. obč. z.6. Podle § 2395 obč. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle ust. § 86 odst.1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ust. § 87 odst.1 ZSÚ účinného ke dni podpisu smlouvy poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. V první řadě se soud musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť jednou ze smluvních stran byl spotřebitel a bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, když při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem, ale poskytovatel úvěru se nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele a musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení, když pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015). Úvěr pak může poskytovatel úvěru poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 uvedeného zákona ve znění ke dni uzavření smlouvy, by mohl nasvědčovat, že jím byla stanovena nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou jako takovou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, který jednoznačně uzavřel, že čl. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23; čl. 8 a 23 směrnice 2008/48/ musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Neplatnost smlouvy stanovena v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek a soud je tudíž povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.11. Soud tedy posuzoval, zda byla úvěruschopnost žalované žalobcem zkoumána. Žalobce to tvrdí, nepředkládá však žádné důkazy, jeho tvrzení tedy prokázáno nebylo. Žalobce se nedostavil k jednání, a nemohl být proto soudem poučen dle ust. § 118a o.s.ř., když tuto poučovací povinnost má soud pouze při jednání (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.10.2010, sp.zn. 28 Cdo 3665/2009 - Ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání). S ohledem na absenci důkazů o zkoumání úvěruschopnosti soud shledal, že úvěruschopnost posouzena nebyla a smlouva o úvěru je z tohoto důvodu neplatná. Žalobce má proto právo pouze na vrácení jistiny úvěru ve výši 13 500 Kč a úroky z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ust. § 1970 o.z.12. Ve zbývající části tedy byla žaloba zamítnuta.13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst.2 o.s.ř., neboť žalobce byl převážně neúspěšný a žalované dle spisu žádné náklady nevznikly, soud je proto žádnému z účastníků nepřiznal.