17 C 98/2024-38 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se žalobou domáhá proti žalované zaplacení nároků vyplývajících ze smluv o úvěru uzavřených dne 19.7.2019 a dne 20.1.2020 mezi , právnická osoba, , právním předchůdcem žalobkyně (dále jen věřitel), a žalovanou. Tvrdí, že věřitel žalované poskytl u smlouvy ze dne 19.7.2019 částku 45.000 Kč a u smlouvy ze dne 20.1.2020 částku 49.000 Kč. Žalovaná se zavázala částky spolu s úrokem a poplatky vrátit ve splátkách. Splátky řádně nehradila. K zjišťování úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdí, že věřitel vycházel z informací žalované při poskytnutí úvěru, z předložených dokladů k jejím majetkovým poměrům (žalobkyně upozorňuje, že listiny měl věřitel k dispozici při uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila podpisem zákaznické karty). Žalobkyně se žalobou domáhá částek uvedených ve výrocích I až II tohoto rozsudku. Tvrdí, že u smlouvy ze dne 20.1.2020 žalovaná zaplatila celkem 46.637,67 Kč a u smlouvy ze dne 19.7.2019 69.789,33 Kč.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Za splnění předpokladů dle ustanovení § 115a o.s.ř. rozhodoval soud bez nařízení jednání.4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že věřitel uzavřel dne 19.7.2019 s žalovanou, spotřebitelkou, smlouvu o úvěru částky 45.000 Kč. Žalovaná se zavázala částku spolu s úrokem ve výši 29 % ročně, poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 15.017 Kč a za službu komfortního splácení ve výši 9.914 Kč uhradit v 18 měsíčních splátkách po 4.627 Kč. Téhož dne věřitel žalované částku 45.000 Kč vyplatil.5. Žalovaná o sobě při žádosti o úvěr dne 19.7.2019 uvedla, že je svobodná, nemá vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu, má výdaje ve výši cca 4.500 Kč měsíčně, nehradí splátky. Je zaměstnaná s příjmem 11.266 Kč čistého měsíčně. Prohlásila, že proti ní není vedeno exekuční ani insolvenční řízení. V žádosti je zatrženo předložení výplatních pásek za květen a červen roku 2019. (zjištěno z žádosti)6. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že věřitel uzavřel dne 20.1.2020 s žalovanou, spotřebitelkou, smlouvu o úvěru částky 49.000 Kč. Žalovaná se zavázala částku spolu s úrokem ve výši 42 % ročně, poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 25.020 Kč a za pojistné ve výši 3.870 Kč uhradit v 30 měsíčních splátkách po 3.628 Kč. Téhož dne věřitel žalované částku 49.000 Kč vyplatil.7. Žalovaná o sobě při žádosti o úvěr dne 20.1.2020 uvedla, že je svobodná, nemá vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu, má výdaje ve výši cca 5.000 Kč měsíčně, mj. i na splátky věřiteli ve výši 4.627 Kč, jiné splátky nehradí. Je zaměstnaná s příjmem 11.300 Kč čistého měsíčně, domácnost má další příjmy ve výši 11.000 Kč. Prohlásila, že proti ní není vedeno exekuční ani insolvenční řízení. V žádosti je zatrženo předložení výplatních pásek za listopad a prosinec roku 2019. Z těchto bylo zjištěno, že příjem žalované činil 11.300 Kč měsíčně. (zjištěno z žádosti a výplatních pásek)8. Pohledávky za žalovanou byly postoupeny žalobkyni postupní smlouvou uzavřenou 21.9.2023. Postoupení bylo žalované oznámeno podáním ze dne 27.10.2023. Žalovaná byla zároveň vyzvána k úhradě žalovaných částek ve lhůtě do 10 dnů. (zjištěno ze smlouvy o postoupení, z oznámení a z podacího lístku).9. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinnému do 28.5.2022 (dále jen ZoSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 78 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4,5 ZoSÚ:12. (1) Poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.13. (2) Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1,14. (4) Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.15. (5) Povinnost uvedenou v odstavci 1 má i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno.16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá, v souladu se směrnicí 2008/48/ES, věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§§ 110, § 117 an. § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZoSÚ.19. Ustanovení § 86 ZoSÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.20. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, , Anonymizováno, proti , jméno FO, a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. „… poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“21. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 25. 7. 2018, sp.