17 C 172/2025-31 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 33.754,32 Kč (součtu dlužné jistiny, poplatků, pojistného, kapitalizovaného úroku) s příslušenstvím s odkazem na úvěrovou smlouvu uzavřenou dne 29.8.2022 pod č. , hodnota, . Žalobkyně tvrdí, že žalovanému na úvěru poskytla celkem 38.766 Kč, na splátkách zaplatil jen 31.230 Kč. Žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného prověřovala nahlédnutím do databází a registrů, z informací získaných od dlužníka, přičemž vycházela i ze statistických modelů.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Z listin doložených žalobkyní soud zjistil:4. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 29.8.2022 pod č. , hodnota, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému, spotřebiteli, úvěr do výše 30.000 Kč za úrok ve výši 29,9 % p.a. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve splátkách po 1.110 Kč měsíčně. (zjištěno ze smlouvy o úvěru)5. Podle zprávy o posouzení o úvěruschopnosti byl žalobkyni doložen ohledně žalovaného občanský průkaz, pas, byl prověřen v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku, registru CRIF; telefonickým dotazem u zaměstnavatele, výpisy z účtu a z příslušných databází a registrů bylo dle zprávy ověřeno: mzda 15.130 Kč/měsíc, nájemné: 3.000 Kč/měsíc, hypotéka/leasing: 2133 Kč/měsíc, splátky úvěrů: 475 Kč/měsíc, jiné závazky (např. výživné apod.): 500 Kč/měsíc. Žádný z dokladů o úvěruschopnosti, vyjma své souhrnné zprávy, žalobkyně nedoložila.6. Podle výpisů z účtu žalovaný čerpal úvěr 29.8.2022 ve výši 30.000 Kč, v říjnu 2022 933 Kč, v lednu 2023 799 Kč a v září 2024 7.034 Kč.7. Výzvou podanou dne 5.5.2025 byl žalovaný vyzván k úhradě žalované částky do 6.5.2025 (zjištěno z výzvy a z potvrzení o podání).8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 78 odst. 1 a 2 písm. a) a b), odst. 4 ZosÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména smlouvy o spotřebitelském úvěru, b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.11. Podle § 87 odst. 1 ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).12. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.13. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Podle § 570 odst. 1 o.z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.15. Podle § 573 o.z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.16. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.17. Ustanovení § 1 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice 2008/48/ES. Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C-453/00 , Anonymizováno, a ve věci 283/81 , Anonymizováno, . Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 , jméno FO, . Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39.18. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena, zajišťují i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.19. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.20. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, , Anonymizováno, proti , jméno FO, a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. „… poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru,