16 C 41/2021-34 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovaným dne 7. 9. 2017 na částku 20.000 Kč a dne 23. 6. 2017 na částku 23.000 Kč. Tvrdí, že tyto částky poskytl žalovanému na uvedených zápůjčkách. Žalovaný se zavázal tyto spolu s úrokem ve výši 3.577 Kč, resp. 5.637 Kč, odměnou za zpracování zápůjčky ve výši 5.340 Kč, resp. 5.606 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 8.416 Kč, resp. 3.664 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 623 Kč, resp. v 18 měsíčních po 2.106 Kč. To však ne zcela učinil, když na první uváděné zápůjčce uhradil celkem 22.615,25 Kč a na druhé pak 19.479,75 Kč, a proto se žalobce po žalovaném domáhá z titulu první uváděné smlouvy o zápůjčce zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 8.774,90 Kč, poplatků ve výši 5.522,85 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3.195,98 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1.034,93 Kč, dohodnutých úroků ve výši 29 % ročně z částky 8.774,90 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z částky 8.774,90 Kč, a to za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení. Z titulu druhé uváděné smlouvy o zápůjčce pak neuhrazené jistiny ve výši 12.728,44 Kč, poplatků ve výši 5.328,21 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4.029,61 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1.417,40 Kč, dohodnutých úroků ve výši 29 % ročně z částky 12.728,44 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z částky 12.728,44 Kč, a to za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Soud za souhlasu účastníků rozhodoval ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. 4. Ze shora uvedených smluv o zápůjčce, podmínek a přehledu splátek soud zjistil, že dne 7. 9. 2017 a dne 23. 6. 2017 uzavřel právní předchůdce žalobce [právnická osoba] s žalovaným tyto smlouvy o zápůjčce částky 20.000 Kč, resp. 23.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto spolu s úrokem ve výši 3.577 Kč, resp. 5.637 Kč, odměnou za zpracování zápůjčky ve výši 5.340 Kč, resp. 5.606 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 8.416 Kč, resp. 3.664 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 623 Kč, resp. v 18 měsíčních po 2.106 Kč. V čl. 12 podmínek je uvedeno, že pokud zákazník nesplní povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má právní předchůdce žalobce právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazená části celkové dlužné částky. Žalovaný na první uváděné zápůjčce uhradil celkem 22.615,25 Kč a na druhé pak 19.479,75 Kč Smlouvy obsahují i další ujednání, ale vzhledem k právnímu hodnocení věci nejsou pro skutková zjištění podstatná. 5. Ze zákaznických karet soud zjistil, že při posuzování úvěruschopnosti vycházel žalobce z údajů žalovaného, které byly doloženy jeho výplatními páskami a pracovní smlouvou. Příjem je uváděn v čistém ve výši 6.929 Kč, resp. 8.764 Kč. Výdaje pak 5.106 Kč, resp. 4.566 Kč. Další příjem je uváděn ve výši 5.000 Kč, resp. 2.000 Kč, ale není nijak doložen. Ani ze zákaznické karty nevyplývá, že by byly doloženy nějaké listiny k tomuto tvrzenému příjmu. Z nahlédnutí do systému ISAS (informační systém okresních soudů) navíc soud zjistil, že v době uzavírání smluv byly na žalovaného vedeny 3 exekuce (celkem pro více než 40.000 Kč, kdy šlo o exekuce z roku 2016 a 2017). Žalobce dále tvrdí, že prověřil žalovaného ve standardních registrech, které mu jsou k dispozici. 6. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci postupní smlouvou uzavřenou 20. 1. 2020. Postoupení bylo žalovanému oznámeno odesláním oznámení dne 20. 1. 2020 (soudem zjištěno ze smlouvy o postoupení, z oznámení právního předchůdce žalobce a z podacího lístku). Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv o zápůjčce, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná. 8. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. I z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 vyplývá, že společnosti podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají dokonce jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit (srv. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). V českém prostředí toto příslušné společnosti často nedělaly a místo toho systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla "hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere" (v řadě případů dokonce bylo přímo počítáno s tím, že dlužník úvěr nesplatí - věřitel se "hojil" na následných sankcích a úrocích). Z předlužení způsobeného existencí množství nezvladatelných úvěrů za takového stavu a v odrazu nerovného vztahu mezi věřiteli (podnikateli profesionály) a dlužníky (spotřebiteli) tudíž nelze bez dalšího vinit jen d