16 C 48/2020-29 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se domáhá proti žalovanému zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 22. 7. 2016 mezi právním předchůdcem žalobcem a žalovaným. Tvrdí, že žalovanému byla poskytnuta půjčka ve výši 25.000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.000 Kč, úrokem ve výši 3.500 Kč a odměnou za administrativní činnost ve výši 5.000 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách po 750 Kč, avšak uhradil za celou dobu splácení jen 35.935 Kč. Proto žalobce požadoval po žalovaném zaplacení zbytku, a to částky 7.565 Kč včetně příslušenství. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Soud při splnění podmínek § 115a o.s.ř. v této věci rozhodl bez nařízení jednání 4. Ze smlouvy o půjčce soud zjistil, že smlouva byla uzavřena dne 22. 7. 2016 právním předchůdcem žalobcem [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] a žalovaným. Právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl půjčku ve výši 25.000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.000 Kč, úrokem ve výši 3.500 Kč a odměnou za administrativní činnost ve výši 5.000 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách po 750 Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalobci uhradil, dle jeho tvrzení, 35.935 Kč. 5. Žalobce byl soudem vyzván k tvrzení, jak byla posouzena úvěruschopnost žalovaného při poskytování výše uvedeného úvěru. Žalobce v návaznosti na výzvu tvrdil, že tato byla posuzována dotazem na aktuální výši příjmů žalovaného, lustrací v insolvenčním rejstříku a SIPO lístkem. 6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv o zápůjčce, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná. 7. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. 10. V případě posuzované smlouvy o úvěru vycházel žalobce toliko z žalovaným tvrzených příjmů, které si zcela nijak neověřil. Ponechal vše jen na tvrzení žalovaného. Jediným zkoumaným dokladem byl lístek SIPO. Toť vše. Tato skutečnost má za ovšem za následek, že v této věci nebyl prokázán postup žalobce, který vyplývá z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. 11. Protože nebylo v řízení prokázáno řádné prozkoumání úvěruschopnosti žalovaného, soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným za neplatnou, kdy k této skutečnosti je soud povinen přihlížet podle § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání právního předchůdce žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného úvěr splácet) odporuje zákonu. S ohledem na tuto skutečnost, kdy žalovaný již uhradil žalobci částku 35.935 Kč, soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná i její další ujednání, např. o úroku, poplatku apod. žalobce má tak nárok jen na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25.000 Kč, odpovídající jistině půjčky, ale jak již bylo uvedeno, tato částka mu byla před podáním žaloby žalovaným uhrazena. 12. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Procesně zcela úspěšný žalovaný však žádné náklady řízení neuplatnil a ze spisu ani nevyplývá, že by mu vznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.