16 C 49/2021-22 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se žalobou doučenou zdejšímu soudu dne 26. 4. 2021 domáhal po žalované zaplacení částky 14.008,67 Kč jako jistiny spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně za dobu od 22. 12. 2020 do zaplacení z této částky, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3.073,08 Kč za dobu od 3. 5. 2018 do 29. 11. 2018, kapitalizovaného úroku ve výši 16.736,41 Kč a smluvní pokuty ve výši 7.000 Kč, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 2. 3. 2017, kterou s žalovanou uzavřel právní předchůdce žalobce [právnická osoba] 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud rozhodl ve věci v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř., když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 2. 3. 2017 vznikla žalované povinnost vrátit právnímu předchůdci žalobce [právnická osoba] jeho pohledávku spočívající v nesplacené jistině 14.008,67 Kč a dalších platbách, jež jsou specifikovány ve smlouvě (poplatky, smluvní pokuta, smluvní úrok apod.). S ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci tyto další ujednání smlouvy soud blíže skutkově nerozebírá. Žalovaná se zavázala tyto částky vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1.948 Kč. Splatnost poslední splátky byla dne 2. 5. 2018. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že žalovaná uhradila za celou dobu částku 1.950 Kč, která byla započtena na jistinu co do 991,33 Kč a na smluvní úrok ve výši 958,67 Kč. 5. Z žádosti o úvěr, kterou podepsala žalovaná, soud zjistil, že žalovaná doložila při žádosti o úvěr jednu výplatní pásku (neuveden jejich počet), pracovní smlouvu a občanský průkaz. Z žádosti soud zjistil, že příjem žalované činil 9.498 Kč. Z žádosti soud dále zjistil, že žalovaná deklarovala výdaje 5.500 Kč za bydlení a energie u domácnosti, 2.000 Kč u sebe výdaje na jídlo, dopravu a osobní náklady, u domácnosti pak 4.000 Kč, 1.820 Kč měsíční splátku stávajících půjček a 4.797 Kč exekuce. Příjem spolužijící osoby deklarovala 9.541 Kč. Bydlela v nájmu, neměla vyživované děti. 6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv o zápůjčce, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná. 7. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. 10. V případě posuzované smlouvy vycházel žalobce z údajů žalované, které byly doloženy výplatní páskou či výplatními páskami a pracovní smlouvou. Náklady na bydlení ani výdaje za jiné půjčky či exekuce nebyly jakkoliv doloženy. Navíc je dosti významné, že na žalovanou byla vedena nejméně jedna exekuce. Tedy byly u ní nepochybně dány jiné závazky po splatnosti. Jen samotný rozdíl mezi tvrzenými příjmy a výdaji žalované činí 881 Kč měsíčně. Splátka úvěru ovšem činí 1.948 Kč měsíčně. Příjmy osoby spolužijící v domácnosti nejsou v tomto případě rozhodné, když navíc činí 9.541 Kč a výdaje domácnosti 9.500 Kč, takže rezerva činí 41 Kč Ani s touto částkou nebyla schopna žalovaná splátku splácet. Všechny tyto skutečnosti mají za následek, že žalobce naprosto zásadním způsobem nedostál své zákonné povinnosti vyplývající z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. Za daného stavu věci totiž nemohl uzavřít, že je dána úvěruschopnost žalované k plnění přijatého závazku. 11. Po právní stránce došlo mezi žalobcem a žalovanou k uzavření smlouvy o úvěru. Jednalo se přitom o spotřebitelský úvěr, ve vztahu k němuž se plně uplatnil § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z něj vyplývá, že žalobce byl povinen před uzavřením smlouvy se žalovaným s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to jak na základě dostatečných informací získaných od žalovaného, tak i nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tj. žalovaného. Poskytnout spotřebitelský úvěr pak mohl pouze tehdy, pokud by bylo zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak by šlo o neplatnou smlouvu. V tomto směru nutno odkázat rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci [právnická osoba], podle nějž platí, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, to ovšem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a budou-li jeho prohlášení podepřeny doklady. V tomto směru lze také odkázat např. na článek zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru, který byl publikován v Právních rozhledech číslo 11/2017 JUDr. Petrem Bezouškou, Ph.D. Podle závěru soudu žalobce nedostatečně zjišťoval informace o úvěruschopnosti žalovaného. Pouhé telefonické zjištění příjmu žalovaného, bez doložení relevantních dokladů (tím není jediná výplatní páska, navíc s přesčasem více než 50 hodin měsíčně) jako výdajů za bydlení, splátek dalších závazků, zůstatku na účtu apod. z jeho strany, je zcela nedost