16 C 62/2020-50 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 17. 5. 2019 mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovaným. Tvrdí, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 17. 5. 2019 úvěr ve výši 15.000 Kč a dne 3. 9. 2019 ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto částky spolu s dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 17. 5. 2019 zaplatit žalobci ve splátkách. To však neučinil, když zaplatil na úvěru pouze 18.658,58 Kč. Proto se žalobce po žalované domáhá zaplacení žalované částky ve výši 21.610 Kč představující zbytek neuhrazené jistiny. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř. 4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 17. 5. 2019 soud zjistil, že ji uzavřel právní předchůdce žalobce s žalovaným, přičemž úvěrový rámec činil 80.000 Kč. K čerpání úvěru došlo, jak bylo zjištěno z výpisů platebních institucí, přes něž byly částky úvěrů zaslány na účty žalovaného, což bylo zjištěno z potvrzení příslušných peněžních ústavů, dne 17. 5. 2019 ve výši 15.000 Kč a dne 3. 9. 2019 ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto částky spolu dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o revolvingovém úvěru zaplatit žalobci ve splátkách. V řízení nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by na tuto částku žalobci bylo žalovaným hrazeno více než 18.658,58 Kč Smlouva dále obsahuje i další ujednání. Soud je s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována nahlédnutím do příslušných databází, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí a lustrací dokladu totožnosti žalovaného. Nijak nebyly zjišťovány jeho příjmy a výdaje. Smlouva o postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobce na žalobce byla uzavřena dne 20. 12. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána dne 9. 3. 2020. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv o zápůjčce, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná. 6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. 9. V případě posuzované smlouvy byla úvěruschopnost žalovaného posuzována nahlédnutím do příslušných databází, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí a lustrací dokladu totožnosti žalovaného. Nijak nebyly zjišťovány jeho příjmy a výdaje. Tato tvrzení žalobce však mají za následek, že v případě této smlouvy nebyla ani v nejmenším splněna zákonná povinnost vyplývající z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. 10. Proto soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným za neplatnou, kdy k této skutečnosti je soud povinen přihlížet podle § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalované zápůjčku splácet) odporuje zákonu. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobci přiznal ve vztahu k této smlouvě z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 11.341,42 Kč, která představuje žalovaným nezaplacenou část jistiny úvěrů v celkové výši 30.000 Kč, která mu byla právním předchůdcem žalobce poskytnuta. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení za dobu od 18. 12. 2019 do zaplacení z žalobou přiznané částky bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení. 11. Ve zbytku byla část žaloby týkající se nároku z této smlouvy zamítnuta jako nedůvodná. Je-li totiž neplatná smlouva jako celek, jsou neplatná i její další ujednání. Žaloba se tedy zamítá v části, v níž se žalobce domáhá, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci část neuhrazené jistiny úvěrů ve výši 18.658,58 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18.658,58 Kč za dobu od 18. 12. 2019 do zaplacení. 12. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř. Platí tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Pokud jde o zhodnocení procesní míry úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci, pak míra procesního úspěchu žalobce odpovídá menšině. Žalovanému však dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly. Proto soud uzavřel, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.