16 C 40/2021-60 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovanou dne 4. 9. 2014 na částku 31.000 Kč a dne 5. 3. 2014 na částku 26.000 Kč. Tvrdí, že tyto částky poskytl žalované na uvedených zápůjčkách. Žalovaná se zavázala tyto spolu s úrokem ve výši 3.959 Kč, resp. 3.321 Kč, odměnou za zpracování zápůjčky ve výši 5.891 Kč, resp. 4.941 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 16.067 Kč, resp. 13.476 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 949 Kč, resp. po 796 Kč. To však ne zcela učinila, když na první uváděné zápůjčce uhradila celkem 20.205,88 Kč a na druhé pak 37.749,12 Kč, a proto se žalobce po žalované domáhá z titulu první uváděné smlouvy o zápůjčce zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 22.080,03 Kč, poplatků ve výši 9.931,77 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 24.426,85 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 9.801,44 Kč, dohodnutých úroků ve výši 19,98 % ročně z částky 22.080,03 Kč za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 22.080,30 Kč, a to za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení. Z titulu druhé uváděné smlouvy o zápůjčce pak neuhrazené jistiny ve výši 6.881,61 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 9.579,32 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4.183,90 Kč, dohodnutých úroků ve výši 19,98 % ročně z částky 6.881,61 Kč za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 6.881,61 Kč, a to za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Jednak namítla promlčení žalovaného nároku, jednak uváděla, že žalobce nepostupoval dle zákona při prověřování její úvěruschopnosti při uzavírání výše uvedených dvou smluv o zápůjčce. Poukazovala i na dle ní jiné nekalé a podvodné praktiky zástupců právního předchůdce žalobce. 3. Ze shora uvedených smluv o zápůjčce, podmínek a přehledu splátek soud zjistil, že dne 4. 9. 2014 a dne 5. 3. 2014 uzavřel právní předchůdce žalobce [právnická osoba] s žalovanou tyto smlouvy o zápůjčce částky 31.000 Kč, resp. 26.000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto spolu s úrokem ve výši 3.959 Kč, resp. 3.321 Kč, odměnou za zpracování zápůjčky ve výši 5.891 Kč, resp. 4.941 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 16.067 Kč, resp. 13.476 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 949 Kč, resp. po 796 Kč. V čl. 12 podmínek je uvedeno, že pokud zákazník nesplní povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má právní předchůdce žalobce právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Žalovaná na první uváděné zápůjčce uhradila celkem 20.205,88 Kč a na druhé pak 37.749,12 Kč Smlouvy obsahují i další ujednání, ale vzhledem k právnímu hodnocení věci nejsou pro skutková zjištění podstatná. 4. Žalobce tvrdil, že s žalovanou byly právním předchůdcem žalobce vyplněny při její žádosti o zápůjčky tzv. zákaznické karty, v nichž právní předchůdce žalobce uvádí skutečnosti, které zjišťuje při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů - žadatelů o zápůjčku. Zákaznické karty ale nedoložil, když uváděl, že je již nemá k dispozici. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované jiná skutková tvrzení, vyjma tvrzení, že žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům, vyžádaným od žalované, neuváděl. 5. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobci postupní smlouvou uzavřenou 18. 12. 2020. Postoupení bylo žalované oznámeno odesláním oznámení dne 5. 1. 2021 (soudem zjištěno ze smlouvy o postoupení, z oznámení právního předchůdce žalobce a z podacího lístku). Předžalobní výzva byla žalované zaslána. 6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv o zápůjčce, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná. 7. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. I z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 vyplývá, že společnosti podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají dokonce jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit (srv. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). V českém prostředí toto příslušné společnosti často nedělaly a místo toho systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla "hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere" (v řadě případů dokonce bylo přímo počítáno s tím, že dlužník úvěr nesplatí - věřitel se "hojil" na následných sankcích a úrocích). Z předlužení způsobeného existencí množství nezvladatelných úvěrů za takového stavu a v odrazu nerovného vztahu mezi věřiteli (podnikateli profesionály) a dlužníky (spotřebiteli) tudíž nelze bez dalšího vinit jen dlužníky, tím méně bez skutkového dokazová