18 C 158/2022-78 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 23 334,15 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu smlouvy ke službě [anonymizováno] účet a souvisejících služeb za období od 1. 2. 2020 do 15. 7. 2021. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplnila své smluvní povinnosti. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění. 4. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 15. 1. 2020 uzavřena smlouva ke službě [anonymizováno] účet, a to na základě prostředků komunikace na dálku (verifikační SMS). Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala zřídit žalované službu [anonymizováno] účet (smlouva ke službě [anonymizováno] účet z 15. 1. 2020, interní výpis – č. l. 20-23 a č. l. 61). 5. Žalobkyně v rámci kontraktačního procesu vysvětluje svým klientů poměrně detailně průběh registračního procesu (registrační proces – jak vstoupit do [anonymizováno] účtu). Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky služby [anonymizováno] účet, které měly blíže upravovat práva a povinnosti smluvních stran; žalobkyně v dané souvislosti předložila vlastní obchodní podmínky, obchodní podmínky k [anonymizováno] účtu a dále dvoje obchodní podmínky k [anonymizováno] kartě (Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] k [anonymizováno] účtu, Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] k [anonymizováno] kartě Marqeta a obchodní podmínky [anonymizováno] karta). Součástí obchodních podmínek byl rovněž odkaz na ceník žalobkyně (Ceník –„ Co vás bude [anonymizováno] stát“). Jakkoliv nebylo zcela jednoznačné, které z doložených dokumentů (obchodních podmínek) tvoří obsah smlouvy, nebylo to pro posouzení věci rozhodující, neboť soud dané nároky s ohledem na níže uvedené závěry neposuzoval jako nároky ze smluvního vztahu. 6. Žalovaná v rámci uzavírání smlouvy poskytla žalobkyni svoji fotografii včetně občanského průkazu (kopie občanského průkazu a fotografie žalované). V rámci dotazníku žalovaná před uzavřením smlouvy uvedla, že je zaměstnaná s příjmem 23 000 Kč, její výdaje činí 6 000 Kč, její dluhy činí 7 000 Kč, že je rozvedená, bezdětná a má střední vzdělání. Z daného výpisu zároveň vyplývá, že žalobkyně ověřila osobu žalované v SOLUSu (interní výpis - č. l. 58-59). 7. Žalobkyně dále uzavřela s žalovanou smlouvu o splátkovém limitu, na základě které byl žalované poskytnut dílčí úvěr ve výši 7 500 Kč. Tato smlouva byla opět uzavřena na dálku (smlouva o splátkovém limitu a příloha k této smlouvě). 8. Z doložených vyúčtování vyplývá, že žalobkyně vyúčtovávala žalované poskytnuté služby, a to vždy měsíčně, kdy z daných přehledů vyplývá výše poskytnutých služeb, vyúčtované poplatky a splátky, a dále, že žalovaná uhradila celkem 9 012,30 Kč (vyúčtování za jednotlivé měsíce – č. l. 27-42 a č. l. 69). Těmto vyúčtováním odpovídají i interní přehledy transakcí (č. l. 60, 62-65, 67-68), z nichž plyne, že za rozhodné období čerpala žalovaná celkem 27 377,38 Kč. Při odečtení částky odpovídající dílčímu úvěru podle smlouvy o splátkovém limitu (7 500 Kč) a částky (4 600 Kč) sestávající ze čtyř položek, ohledně kterých žalobkyně prohlásila, že nejsou součástí žaloby, zůstává částka 15 277,38 Kč, což odpovídá žalobním tvrzením. Žalovaná byla vyzývána ze strany žalobkyně k plnění, neboť se dostala do prodlení (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). 9. Mezi žalobkyní a žalovanou byla tedy dne 15. 1. 2020 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva ke službě [anonymizováno] účet, k níž si žalovaná nechala vystavit i [anonymizováno] kartu. Žalovaná následně využívala služeb žalobkyně včetně„ rozkladu“ některých plateb do dílčích splátek (úvěru), přičemž ze strany žalobkyně byly žalované poskytnuty prostředky celkem ve výši 22 777,38 Kč (15 277,38 + 7 500 Kč); žalobkyně v dané souvislosti uváděla částku o 357,84 Kč vyšší (kdy daný rozdíl měly představovat úroky), nicméně pro účely určení výše bezdůvodného obohacení (srov. níže) nelze k této částce přihlížet, protože relevantní jsou pouze reálně poskytnuté hodnoty, nikoli jejich příslušenství. Úhrady žalované na tyto její závazky činí celkem 9 012,30 Kč, což žalovaná nijak nezpochybnila. 10. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., která má charakter bezúčelového spotřebitelském úvěru, jehož podstatou je možnost odložení plateb do sjednaného limitu prostřednictvím [anonymizováno] účtu, a dále v případě smlouvy o splátkovém limitu, uzavřené v rámci daného smluvního rámce, jde o spotřebitelský úvěr do sjednaného splátkového (úvěrového) limitu (společně dále jen„ smlouva o úvěru“ nebo„ smlouva“). Svou povahou jde o revolvingový úvěr, kdy spotřebitel může opakovaně čerpat úvěr až do výše úvěrového limitu. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 11. Soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 12. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalované posouzena řádně nebyla. Co se týče příjmové stránky, vyšel věřitel z toho, co žalovaná uvedla ve své žádosti, tj. z ničím nedoložené částky 23 000 Kč. Věřitel dále žádným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, tj. nevyžádal si od žalované žádné doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, přičemž věřitel neměl informaci ani ohledně typu bydlení žalované. Věřitel si nevyžádal ani výpisy z účtu či jiné doklady, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných výdajích žalované. Rovněž u částky deklarované jako celkové náklady žalované (6 000 Kč) lze podle soudu mít důvodnou pochybnost o její správnosti resp. úplnosti. V daném ohledu se tak věřitel zcela spolehl na ničím nedoložené částky uvedené žalovanou. Dalším důvodem k důslednějšímu prověření žalované měl pro věřitele být i údaj o splátce jiného dluhu ve výši 7 000 Kč (odpovídající cca 30 % tvrzeného příjmu žalované). Jestliže se tedy věřitel dostatečně nezabýval příjmovou ani výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet, čemuž ostatně odpovídá i způsob uzavření smlouvy. Doložení občanského průkazu a lustrace v databázích nelze podle soudu považovat za dostatečné, neboť tyto úkony samy o sobě nemohou vytvořit pro věřitele dostatečně reálnou představu o poměrech žalované. Ze všech shora uvedených okolností plyne, že věřitel neměl dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. 13. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. 14. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskyt