18 C 20/2022-15 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 061 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobkyně uváděla, že na ni byla postoupena pohledávka původního věřitele - [právnická osoba], které jsou provozovatelem veřejné drážní dopravy. Žalovaný se přepravoval, aniž by byl schopen prokázat nárok na slevu, přičemž žalobkyně specifikovala trasu a datování. Žalobkyně dále odkazovala na tarifní podmínky, v nichž je v dané souvislosti zakotveno právo přepravce na přirážku ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně se domáhá zaplacení jízdného 61 Kč a přirážky 1 000 Kč s úrokovým příslušenstvím. Při absenci dobrovolného plnění ze strany žalovaného podala žalobkyně ve vztahu k této pohledávce žalobu k soudu. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu, že v této věci jde o rozsudek, proti kterému není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), obsahuje další text odůvodnění v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou, je v řízení dán cizí prvek. Soud se proto zabýval otázkou pravomoci českých soudů. Podle článku 4 bodu 1 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávaní a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I. bis), soud dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů v předmětné věci, když žalovaný má bydliště na území České republiky. Žalobkyně v řízení prokázala jak obsah tarifních podmínek, které vydal přepravce, tak i sepsání zápisu o provedené přepravní kontrole ze dne 16. 11. 2016, přičemž v této listině je jednoznačně specifikován žalovaný coby cestující, a ten i listinu podepsal. Zároveň je vyznačen doklad, na jehož základě byl žalovaný coby cestující identifikován. Listina se stala rovněž výzvou k zaplacení předmětné pokuty (přirážky), která je v ní vyčíslena. Za takové situace nemá soud důvod učinit jiný závěr, než ten, že původnímu věřiteli vznikl vůči žalovanému nárok na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, a to za jízdu v dopravní síti provozované původním věřitelem, aniž by žalovaný byl schopen prokázat nárok na slevu. Žalobkyně v řízení rovněž prokázala, že až na ni coby postupníka byla pohledávka postoupena. Jde tedy o subjekt aktivně legitimovaný k tomu, aby se domáhal zaplacení pohledávky v řízení před soudem. Vzhledem ke shora uvedenému tedy soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni požadované peněžní plnění spolu se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. při aplikaci § 14b advokátního tarifu. Procesně úspěšné žalobkyni tak byly přiznány náklady řízení v celkové částce 1 489 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši celkem 400 Kč, dále z odměny zástupce žalobkyně ve výši 3x200 Kč (ve věci jsou shledávány tři úkony právní služby, a to příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva) a dále ze tří paušálních náhrad výdajů (3x100 Kč) vážících se k úkonům právní služby. Dále je přiznávána náhrada 21% DPH ve výši 189 Kč.