18 C 48/2022-18 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání nároku na zaplacení částky 4 320 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu neuhrazených televizních poplatků předepsaných zákonem č․ 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými. 3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Vzhledem k tomu, že v této věci jde o rozsudek, proti kterému není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), obsahuje další text odůvodnění v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. Jelikož se jedná o věc s cizím prvkem, když žalovaný je slovenským státním příslušníkem, zabýval se soud nejdříve otázkou své pravomoci. Při posouzení pravomoci vyšel soud z čl. 4 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) a shledal svou pravomoc pro rozhodnutí sporu, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky (již od roku 1994). Rozhodným právem pro posouzení sporu je pak v souladu s čl. 4 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (Řím I) právo české. 6. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil závěr, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a jako poplatník televizního poplatku se přihlásil do příslušné evidence. Žalovaný však nedostál své povinnosti řádně platit televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně, na kterém za období od února 2019 do září 2021 dluží celkem 4 320 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou televizních poplatků jako peněžitého plnění, je povinen kromě samotné dlužné částky televizních poplatků uhradit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení. 7. Po právní stránce soud posuzoval věc podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, zejména podle § 7 a § 10 tohoto zákona. Úroky z prodlení pak soud posuzoval podle § 1970 o. z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 8. Pokud se procesně úspěšná žalobkyně dále domáhala přiznání práva na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem, dospěl soud s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR k závěru, že tyto náklady nepředstavují náklady potřebné k účelnému uplatňování práva dle § 138 odst. 1 o. s. ř., a proto je žalobkyni nepřiznal. Ústavní soud ČR již ve svém rozhodnutí ze dne 9. 10. 2008 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2929/07 dovodil, že je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, tedy advokáta. V dalším nálezu ze dne 24. 7. 2013 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3344/12 dospěl dále k závěru, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury tohoto soudu není přiléhavé jako dominantní kritérium akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, hospodaří s vlastním majetkem a stát neodpovídá za její závazky, naopak je třeba přihlédnout, že na poli svého působení se těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořené specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Z důvodů podrobně popsaných v tomto nálezu lze proto považovat za žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zajišťovala sama. 9. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., jako by advokátem v řízení zastoupena nebyla. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a dále náhrada v paušální výši určené podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud přiznal žalobkyni náhradu za 2 úkony (výzva k plnění a žaloba) vždy ve výši 100 Kč podle § 2 odst. 1 vyhlášky, neboť se jedná o spor, ve kterém bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč Celkem tak soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši 600 Kč.