3 C 242/2020-187 — Okresní soud ve Vyškově

1. V záhlaví označeným rozsudkem, vyhlášeným jako rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 1 o. s. ř.), vyhověl soud prvního stupně zcela žalobě, kterou se žalobce z titulu nesplaceného úvěru dle smlouvy ze dne [datum] (reg. [číslo]) po žalovaném domáhal zaplacení částky 104 971,72 Kč s příslušenstvím (I. a II. výrok rozsudku). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 31 667 Kč (III. výrok). 2. Proti rozsudku, a to výslovně do všech jeho výroků, podal žalovaný včas odvolání s tím, že je odůvodní do [datum]. V doplnění odvolání vytýkal soudu prvního stupně, že pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání nebyly splněny předpoklady, neboť neprojevil jednoznačnou vůli dluh uznat, a to ani částečně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání. 3. S podáním odvolání vznikla žalovanému poplatková povinnost – zaplatit soudní poplatek za odvolání (viz § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, dále jen„ ZSoP“) ve výši 5 249 Kč. Jelikož žalovaný spolu s podáním odvolání soudní poplatek za odvolací řízení nezaplatil, vyzval jej soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 1. 2022, čj. 3 C 242/2020-126, k jeho zaplacení ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Žalovaného současně poučil o následcích, nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, jakož i o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. 4. Žalovaný na výzvu na zaplacení soudního poplatku za odvolání reagoval poslední den lhůty ([datum]) žádostí o osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně jej obratem (přípisem ze dne [datum]) vyzval k doložení osobních, majetkových a výdělkových poměrů. Na tuto výzvu však žalovaný ve stanovené 20 denní lhůtě nereagoval. Dne [datum] požádal o prodloužení lhůty do [datum], soud prvního stupně této žádosti vyhověl. 5. Dne [datum] sdělil žalobce soudu, že bere žalobu v celém rozsahu zpět, neboť žalovaný dluh dne [datum] zcela zaplatil (tuto skutečnost také doložil). Současně požádal o přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 38 443 Kč, když žaloba byla dle jeho názoru zcela důvodná. Dodal, že požadovaná náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku 4 200 Kč, nákladů právního zastoupení v rozsahu 4 úkonů právní služby po 5 300 Kč (převzetí věci, podání žaloby, vyjádření ve věci ze dne [datum] a zpětvzetí žaloby), dvou úkonů právní služby po 2 650 Kč (jednoduchá výzva k plnění, vyjádření ze dne [datum]), a 6 režijních paušálů k těmto úkonům po 300 Kč, s výjimkou soudního poplatku vše navýšeno o 21% DPH. 6. Soud prvního stupně, aniž měl vypořádánu poplatkovou povinnost žalovaného za zahájení odvolacího řízení, vyzval usnesením ze dne 16. 3. 2022, čj. 3 C 242/2020-148, žalovaného ke sdělení, zda se zpětvzetím žaloby souhlasí, popř. pro jaké důvody nesouhlasí, a aby současně soudu sdělil výši nákladů řízení, které mu v dosavadním řízení vznikly. 7. Žalovaný podáním ze dne [datum] se zpětvzetím žaloby vyslovil souhlas a současně požádal, aby soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř. a žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal. Argumentoval tím, že žalobce je jednou z největších bank v České republice s ročním obratem v řádech miliard korun a zjevně má dostatečné interní kapacity na to, aby podobné pohledávky z běžného obchodního styku s jednoduchým právním a skutkovým základem vymáhal prostřednictvím vlastního právního oddělení, a že nepřiznáním náhrady nákladů řízení mu nebude způsobena žádná významná újma. Na své straně žalovaný poukazoval na to, že jeho podnikatelská činnost v oboru [druh prací] prací byla v důsledku pandemie Covid-19 podstatně omezena, že se dostal na hranu úpadku. Jeho zisk před zdaněním a zákonnými odvody činil za rok 2020 pouhých 272 755 Kč, což průměrně odpovídá necelým 23 000 Kč hrubého měsíčně. Má vyživovací povinnost ke čtrnáctileté dceři a pro zaplacení žalobcem požadované náhrady nákladů řízení nedisponuje dostatkem volných finančních prostředků. Poukazoval na to, že vůči jeho osobě nikdy nebylo vedeno žádné exekuční ani insolvenční řízení, ke svým závazkům se vždy stavěl a staví čelem veden snahou je konstruktivně řešit. Jistinu a úroky všech pohledávek vůči žalobci v celkové výši přes 2 milióny korun zaplatil, a tímto zdvořile žádá o podporu v ekonomickém restartu svého života bez nutnosti oddlužení. Poukazoval i na to, že on i jeho manželka trpí celou řadou vážných zdravotních problémů, které jim znesnadňují běžný život i výdělečnou činnost. Manželka trpí lupusem a má přiznánu invaliditu 1. stupně, on sám má diagnostikovanou juvenilní chronickou artritidu a diabetes II. stupně a přiznánu invaliditu 2. stupně. 8. K případné aplikaci § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení žalobce ve svém vyjádření z [datum] poukázal na to, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a že není podstatné, zda k obraně svých práv přistoupí osobně nebo zprostředkovaně – využije služeb advokáta. Advokacie je placenou službou a nikoho, ani právnickou osobu nelze za využití této služby sankcionovat zásahem do jeho majetkových práv. Podstatou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je snaha kompenzovat úspěšné straně sporu náklady spojené s bráněním jejích práv o oprávněných zájmů (zásada úspěchu ve věci – viz § 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný sám práva na právní zastoupení využil, žalobci však takové právo odmítá. Takový postoj není v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení. To, že se žalobce nechal v řízení zastoupit advokátem, nelze v daném případě hodnotit jako zjevné zneužití práva nechat se zastoupit. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4606/2016 dospěl k závěru, že jen ze skutečnosti, že žalovaný je např.„ velkou firmou“, která je„ vybavena právním útvarem“ nelze usuzovat na možné zneužití práva dát se zastupovat advokátem. V nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2862/07, se Ústavní soud vyslovil k aplikaci § 150 o. s. ř. v tom směru, že nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou je ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Toto„ ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.“ Žalobce vyslovil přesvědčení, že v posuzovaném případě pro aplikaci § 150 o. s. ř. předpoklady splněny nebyly, z jeho strany nebyly v řízení činěny žádné obstrukce, neprodlužoval jednání ani uměle nevyvolával další spory. Činil jen úkony vedoucí k řádnému ukončení sporu. Poukázal rovněž na to, že požadovanou náhradu nákladů řízení vyčíslil v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a nejedná se o umělé navyšování nákladů právního zastoupení. Zdravotní stav žalovaného a jeho příbuzných sám o sobě důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. dle žalobce není. 9. Usnesením ze dne 19. 5. 2022, čj. 3 C 242/2020-177, nepřiznal soud prvního stupně žalovanému osvobození od soudních poplatků, a po právní moci tohoto usnesení ([datum]), aniž by dořešil otázku zaplacení soudního poplatku za odvolání, věc předložil odvolacímu soudu. 10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), nejprve přistoupil k dořešení poplatkové povinnosti žalovaného za odvolání a dle § 9 odst. 2 ZSoP sám znovu vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání (usnesení ze dne 4. 7. 2022, čj. 27 Co 64/2022-182). V odůvodnění přitom žalovaného poučil, že jeho poplatková povinnost vznikla již samotným podáním odvoláním (§ 7 odst. 1 ZSoP) a že na tom nic nemění skutečnost, že žalobce v mezidobí vzal svoji žalobu zpět. 11. Na tuto výzvu žalovaný reagoval podáním ze dne [datum], kterým vzal své odvolání v rozsahu směřujícím proti I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně zpět, a trval jen na projednání odvolání v části směřující proti III. výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Opět vyslovil přesvědčení, že důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by soud měl k aplikaci § 150 o. s. ř. přistoupit, v posuzovaném případě dány jsou a opět zopakoval svoji již dříve sdělenou argumentaci. Dodal, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení soudnímu poplatku nepodléhá. 12. V posuzovaném případě bylo odvolací řízení žalovaným zahájeno odvoláním, které