4 C 249/2021-54 — Okresní soud ve Vyškově

1. Žalobkyně se návrhem doručeným zdejšímu soudu domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 880 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení z titulu dluhu žalované ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne 19. 7. 2018 smlouvu o úvěru s původním věřitelem [právnická osoba], na základě které byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, která měla být splacena nejpozději do 18. 8. 2018. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč. K uzavření smlouvy mělo dojít dle žalobkyně tak, že se žalovaná zaregistrovala na webových stránkách [webová adresa], byl jí zde zřízen uživatelský účet, žalovaná prostřednictvím svého uživatelského účtu požádala o poskytnutí konkrétního úvěru, který jí byl po posouzení úvěruschopnosti (tj. lustrace v ISIR, CEE, CRKI a BRKI) poskytnut. Na bankovní účet žalované byla poskytnuta částka 12 000 Kč. Žalovaná do dnešní doby poskytnutou částku nevrátila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalované požaduje uhradit nesplacenou jistinu ve výši 12 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 880 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 880 Kč od 19. 8. 2018 do zaplacení. 2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalované byla ověřena lustrací z dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Až v případě, že by měla žalovaná pochybnosti o schopnosti úvěr řádně splácet, měla kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili její úvěruschopnost. 3. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a v řízení zůstala zcela nečinná. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů. 4. Dle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. 5. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle ustanovení § 1476 odst. 2 občanského zákoníku, strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. 7. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 10. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 11. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru a kopie občanského průkazu žalované, soud zjistil, že žalovaná uzavřela za použití prostředků komunikace na dálku se společností [právnická osoba] ujednání, ve kterém se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované peněžitou zápůjčku ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 2 880 Kč (celková částka k úhradě tak činí 14 880 Kč) do termínu splatnosti dne 18. 8. 2018. Z potvrzení o odeslání finančních prostředků vyplývá, že žalované byla částka 12 000 Kč poskytnuta. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 4. 2021, včetně podacího lístku soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 13. 4. 2021, včetně dodejky vyplývá, že zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky a upozornil ji na možnost jejího soudního vymáhání. 12. Na základě výše uvedených důkazů soud dospěl ke skutkovému závěru, že se žalovaná registrovala na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně a uzavřela s ní ujednání, na základě kterého jí byla poskytnuta částka 12 000 Kč a ona se zavázala tuto částku spolu s poplatkem ve výši 2 880 Kč vrátit do 18. 8. 2018. Nebylo prokázáno, že by žalovaná na dlužnou částku cokoli uhradila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. 13. [právnická osoba] jako podnikatel (věřitel) a žalovaná v postavení spotřebitele (dlužníka), uzavřeli za užití prostředků komunikace na dálku spotřebitelskou smlouvu. Na základě uvedené smlouvy se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované částku 12 000 Kč, přičemž tato částka jí byla skutečně poskytnuta a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 2 880 Kč. Vzhledem k tomu, že nebyl ujednán úrok jako podstatná část smlouvy, nejedná se o smlouvu o úvěru, ale smlouvu, která nebyla jako zvláštní typ smlouvy v občanském zákoníku upravena. Jelikož se jednalo o tzv. spotřebitelský úvěr, byl [právnická], [osoba] dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet tento spotřebitelský úvěr. [právnická osoba] měl poskytnout úvěr jen tehdy, pokud bude spotřebitel schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. [právnická osoba] tak byl před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen vyžádat si od žalované sdělení o jejich veškerých příjmech, které měla prokázat (např. výplatní páskou, rozhodnutím o přiznání sociální dávky) a dále si vyžádat přehled jejích výdajů (výdaje na bydlení, energie, běžné potřeby, splátky jiných závazků…) a tyto příjmy a výdaje porovnat takovým způsobem, aby zjistila, zda je žalovaná fakticky schopna dlužnou částku uhradit. Toto dle všeho [právnická osoba] vůbec neučinila a při posouzení úvěruschopnosti žalované se omezila pouze na to, že údajně prověřila nebankovní registry. Je tedy s podivem, že byla částka 12 000 Kč žalované poskytnuta, když od roku 2017 byla vůči žalované exekučně vymáhána částka [částka] s příslušenstvím. [právnická osoba] tak muselo být zřejmé, že platební morálka žalované není dobrá. [právnická osoba] tedy postupovala v rozporu s ustanoveními § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když neposoudila úvěruschopnost na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nevyplývá, že by se měl poskytovatel spotřebitelského úvěru zabývat úvěruschopností spotřebitele až v okamžiku, kdy si svou úvěruschopností není tento spotřebitel jistý, ale automaticky před každým uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla spotřebitelský úvěr žalované v rozporu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je taková smlouva dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 vyplývá, že obecný soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného. Otázkou zkoumání úvěruschopnosti se tak soud nemá zabývat pouze na návrh spotřebitele, ale ex offo. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je neplatná dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť poskytovatel zápů