6 C 188/2022-60 — Okresní soud ve Vyškově

1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 5 342 Kč s příslušenstvím, jakožto dlužné částky ze smlouvy o úvěru uzavřené prostřednictvím internetových stránek žalobkyně mezi žalobkyní a žalovaným dne 17. 9. 2021, na základě které byla žalovanému bezhotovostně poskytnuta částka 4 000 Kč, přičemž tuto se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem 132 Kč do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný si prodloužil splatnost úvěru o 30 dnů tzv. korunovým odkladem, kdy celý úvěr byl splatný dne 18. 11. 2021. Co do zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla obecné sdělení k tomu, jak byla úvěruschopnost zkoumána, a dále z jakých údajů sdělených žalovaným vycházela, když dospěla k závěru o solventnosti žalovaného. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. obsahuje odůvodnění tohoto rozsudku pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 4. Na základě listinných důkazů činí soud tento závěr o skutkovém stavu. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, jakým způsobem ověřovala úvěruschopnost žalovaného, kdy vycházela z jím uvedeného příjmu 30 000 Kč jakožto zaměstnance, čistého měsíčního příjmu ostatních členů domácnosti 20 000 Kč, měsíčních minimálních výdajů na bydlení 10752 Kč, životního minima členů domácnosti 4 760 Kč (1 dospělý), resp. 9 170 Kč (v případě domácnosti), splátek k jiným společnostem 16 526,80 Kč, počtu dětí 1, to vše při zvážení požadované výše úvěru 4 000 Kč. Žalovaného lustrovala v rejstřících NRKI, SOLUS, rejstříku zahájených exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně ke svému tvrzení o ověření úvěruschopnosti žalovaného doložila toliko úvěrovou zprávu. Žalobkyně doložila k žalobě výtisk smlouvy o úvěru ze dne 17. 9. 2021, kde je žalovaný identifikován jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem, dále číslem OP (OP je doložena v kopii), dále je ve smlouvě uvedeno číslo mobilního telefonu a e-mail. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 4 000 Kč. Smlouva je žalovaným podepsána elektronicky identifikací IP adresy zařízení a podpisovým kódem, ke smlouvě je doložen také formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Součástí smlouvy je ujednání na splatnosti 17. 10. 2021, poskytnutí úvěru za poplatek 132 Kč a ověřovací poplatek 1 Kč, dále jsou ve smlouvě sjednány následující poplatky – poplatek za korunový odklad ve výši 396 Kč, poplatek za doplňkovou službu expres výplata 199 Kč jednorázově, poplatek za doplňkovou službu bezpečná splátka 99 Kč měsíčně a poplatek za doplňkovou službu SMS servis 49 Kč měsíčně. Pro případ, že úvěr nebude vrácen v den splatnosti, je ve smlouvě ujednáno, že žalobkyně může účtovat náklady spojené s upomínáním ve výši minimálně 100 Kč za měsíc vymáhání, dále pak smluvní pokutu 3 % z jistiny úvěru, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky. Dle výpisu proplacení smlouvy byla dne 17. 9. 2021 na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě připsána částka 4 000 Kč. Žalobkyně dále doložila sazebník poplatků a výpis čerpání, splátek a úhrad žalovaného, dle kterého žalovaný dne 17. 9. 2021 uhradil 1 Kč coby ověřovací poplatek, dne 19. 10. 2021 pak uhradil 1 Kč. Ničeho dalšího žalovaný neuhradil. Dopisem ze dne 11. 3. 2022 byl žalovaný vyzván právním zástupcem žalobkyně k úhradě dlužné částky a upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila poštovní podací arch prokazující odeslání výzvy). 5. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že dne 17. 9. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na základě této smlouvy byla žalovanému bezhotovostně poskytnuta částka 4 000 Kč. Jedná se o smlouvu formulářového typu, do které žalovaný v pozici spotřebitele – dlužníka nemůže nijak zasahovat. 6. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 a násl. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka (úvěrovaného). 7. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a pokud je to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom měla vycházet nejen ze sdělených (v tomto případě nedoložených) příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost úvěrovaného poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží s ohledem na shora uvedenou judikaturu z úřední povinnosti. 9. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně v tomto případě nedostála své zákonné povinnosti, když poskytla žalovanému úvěr 4 000 Kč, ačkoliv nemohla na základě jí požadovaných a zjištěných kusých informací dospět k závěru, že se jedná o osobu dostatečně solventní. Žalobkyně vycházela ze žalovaným sdělených informací, kdy žalovaný uvedl příjem 30 000 Kč (jeho doložení žalobkyně nevyžadovala, k žalobě byl přiložen pouze printscreen z bankovního účtu, ze kterého plyne, že dne 5. 3. 2021, tedy více než 6 měsíců před poskytnutím úvěru, byla na tento účet připsána částka 27 278 Kč od [právnická osoba], přičemž tato skutečnost nedokládá příjem žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru, navíc není ani zřejmé, zda majitelem účtu je skutečně žalovaný či jiná osoba stejného jména), a vedle toho příjem ostatních členů domácnosti 20 000 Kč (tento příjem taktéž nebyl ověřen, kdy nebylo ani uvedeno, o jaký počet jiných členů domácnosti se jedná, resp. kdo tyto osoby jsou). 10. Žalobkyni muselo být známo, jaký typ klientů vyhledává nebankovní spotřebitelské úvěry, kdy v takovém případě je nutné zjišťovat více informací komplexně svědčících o skutečné majetkové situaci úvěrovaného (například výpis z bankovního účtu či alespoň sdělení banky prokazující zůstatek peněžních prostředků žalovaného na bankovním účtu, pokud úvěrující kalkuluje i s tím, že vedle žalovaného je další osoba s příjmem, ať už manžel, partner, pak doložení tohoto příjmu apod.). Od spotřebitele má úvěrující vyžadovat sdělení nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Informace požadované v této věci nebyly dostatečné pro dospění k závěru, že se jedná o solventní osobu. Skutečnosti sloužící k ověření úvěruschopnosti byly kusé a ve vzájemné souvislosti nemohly dát vypovídací hodnotu o situaci žalovaného. 11. Z doložené úvěrové zprávy navíc vyplývá, že žalovaný měl v minulosti závazky po splatnosti, přičemž v době poskytnutí úvěru měl i jeden závazek 23 dnů po splatnosti, dále pak skutečnost, že žalovanému již bylo odmítnuto 14 žádostí o poskytnutí finančních prostředků v části typ operace„ splátkové“ a 8 žádostí v části typ operace„ kredit. karty“. Z přístupu žalobkyně je pochybné, jakou snahu vyvinula ke skutečnému splnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. 12. Soud nemůže v daném případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena