6 C 101/2023-15 — Okresní soud ve Vyškově

1. Zdejšímu soudu dne 13. 4. 2023 napadla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem nyní označeným ve výroku ad I. tohoto rozsudku. Z obsahu žaloby (skutkových tvrzení) vyplývá, že účastníci jsou spoluvlastníky těchto nemovitostí, každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. ½. Žalobkyně nemá zájem o toto spoluvlastnictví, a proto se domáhala jeho zrušení a vypořádání – s ohledem na dosavadní postoj žalovaného, který nesouhlasil s variantou vypořádání spoluvlastnictví s tím, že by se stal výlučným vlastníkem těchto nemovitostí a žalobkyni by vyplatil její spoluvlastnický podíl – formou prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku účastníkům dle jejich stávajících spoluvlastnických podílů. 2. Žalovaný se k věci vyjádřil poprvé až při jednání konaném u zdejšího soudu dne 23. 6. 2023. Vyslovil souhlas se zrušením spoluvlastnictví, ztotožnil se s žalobkyní, že reálné rozdělení nemovitých věcí bez předchozího finančně náročného stavebně-technického zabezpečení v domě je nereálné, a soudu uvedl, že nedisponuje ani není schopen získat odpovídající finanční prostředky k případnému vyplacení spoluvlastnického podílu žalobkyni pro případ varianty, že by se stal výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí. 3. Při jednání u podepsaného soudu konaného dne 23. 6. 2023 tak mezi účastníky panovala shoda na tom, že v daném případě jako jediná reálná varianta vypořádání podílového spoluvlastnictví přichází varianta ve formě prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky dle jejich spoluvlastnických podílů. 4. Soud zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky, každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. ½ vzhledem k celku, pozemků [parcelní číslo] (jehož součástí je stavba v obci [obec], [adresa], rodinný dům) a [parcelní číslo], které leží v [katastrální uzemí] (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 5). 5. Mezi účastníky je nesporné, že předmětný nemovitý majetek – rodinný dům s pozemky – nelze reálně rozdělit bez předchozího vynaložení vyšších finančních prostředků na stavebně-technické zajištění budovy, na což účastníci nechtějí ze svého vynaložit žádné finanční prostředky. 6. Soud shledal žalobu důvodnou. 7. Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále již„ o. z.“), nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. 8. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále již„ o. z.“) stanoví způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§ 1144 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu (§ 1147 věta první o. z.). Nechce-li společnou věc žádný ze spoluvlastníků, nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který by měl o společnou věc zájem, finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016), nařídí soud prodej společné věci, a to ve veřejné dražbě (§ 1147 věta druhá o. z.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015). 9. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006, přijal a odůvodnil závěr, že před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, k tomu dovolací soud poznamenal, že jestliže věc nelze rozdělit bez nákladných (v poměru k hodnotě dělené věci) stavebních úprav, avšak jeden ze spoluvlastníků vyjádří ochotu, že sám tyto náklady ponese, věc je třeba (zpravidla, v zásadě) rozdělit s tím, že o výlučné povinnosti tohoto spoluvlastníka provést v určité lhůtě na vlastní náklady rozdělení soud rozhodne ve výroku rozsudku (jde o součást výroku o způsobu dělení věci); v takovém případě druhá strana nemá povinnost podílet se na nákladech na dělení věci. 10. V posuzované věci se účastníci nedohodli na zrušení spoluvlastnictví, a proto nezbylo, než o něm k podané žalobě rozhodnout v tomto soudním řízení. 11. Podle § 1144 odst. 1 věty před středníkem o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci. 12. V daném případě je mezi účastníky nesporné, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí (pozemky s rodinným domem) nepřichází v úvahu, neboť žádný z nich nehodlá vynakládat nemalé finanční prostředky ke stavebně-technickému zajištění, v jehož důsledku by bylo možné rodinným dům s pozemky reálně rozdělit. 13. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. ¨ 14. Z aktuálních procesních postojů účastníků v tomto řízení ke dni vydání tohoto rozsudku vyplynulo, že žádný z nich nemá zájem, aby nemovitosti byly přikázány do jejich výlučného vlastnictví. 15. Za dané situace je proto objektivně splněna podmínka pro vypořádání spoluvlastnictví prodejem předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě podle § 1147 věty druhé o. z. 16. Soud proto neměl za daného skutkového stavu jinou možnost než přistoupit k prodeji nemovitostí ve veřejné dražbě, přičemž v tomto případě neshledal podmínky k tomu, aby současně rozhodl, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. 17. V rámci materiální vykonatelnosti tohoto rozhodnutí bylo rovněž do rozsudečného výroku ad II. pojato, v jakém rozsahu bude výtěžek z veřejné dražby rozdělen mezi účastníky, a to podle jejich stávajících podílů, což soud převedl na procenta (žalobkyně id. ½, tj. 50 %, a žalovaný id. ½, tj. rovněž 50 %). 18. Soud současně neopomenul, že spoluvlastnický podíl žalovaného je zatížen zástavním právem soudcovským, leč judikatura již dříve vyložila, že žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze s odkazem na § 1140 odst. 2 o. z. zamítnout z důvodu, že byla podána k újmě třetí osoby, a že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebrání ani okolnost nařízení exekuce na majetek některého ze spoluvlastníků či zřízení soudcovského či exekutorského zástavního práva, neboť jde o vnější okolnosti spoluvlastnického vztahu, na něž není možné (při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) brát zřetel. Kromě toho již ze samotné povahy zástavního práva jako práva věcného vyplývá, že ani převodem či přechodem zastavené nemovité věci na jinou osobu zástavní právo nezaniká; proto oprávněný v exekučním řízení nemůže být rozhodnutím o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dotčen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 300/2016). 19. Výrokem II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvoinstančního a odvolacího řízení, což je důsledkem aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. a respektování nálezové judikatury Ústavního soudu, z níž vyplývá (ve stručnosti shrnuto z rozhodovací praxe Ústavního soudu), že zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. iudicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval; proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20, nebo ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22).