11 C 40/2022-53 — Okresní soud ve Zlíně

<i>1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné (což je tento případ), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> 2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 17 251 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu žalovaného na zápůjčce poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně na základě smlouvy o zápůjčce [číslo]. 3. Soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 25. 3. 2022, č. j. 11 C 40/2022-16, jímž žalobu zamítl s tím, že žalobkyně není ve věci pasivně legitimována a současně uvedl, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Důvodem zamítnutí žaloby (a závěru o absenci aktivní legitimace) byl fakt, že žalobkyně postoupení dokládala postupní smlouvou, ve které absentovaly rozsáhlé partie textu. 4. Žalobkyně podala odvolání do výroku I. rozsudku, a to pouze co do částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 541,54 Kč. 5. Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 21. 9. 2022, č. j. 59 Co 110/2022-36, byl rozsudek ve výroku I. v části, která byla napadena odvoláním (viz bod 4. tohoto odůvodnění), zrušen s odůvodněním, že postoupení pohledávky (nabytí pohledávky za žalovaným) žalobkyně prokázala, neboť k prokázání cese postačuje, předložila-li žalobkyně ty části postupní smlouvy, ze kterých bylo patrno, že k cesi došlo, kdo je postupníkem a postupitelem a která konkrétní pohledávka byla (v rámci globální cese) na postupníka převedena. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimovaná. 6. Soud se proto v dalším řízení zabýval otázkou úvěruschopnosti a s ohledem na přítomnost žalobkyně při jednání, poskytl této dle § 118a odst. 1 a 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, příslušná poučení, aby tvrdila v tomto směru rozhodné skutečnosti a k těmto označila důkazy. Žalobkyně tak ovšem neučinila. <i>7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 9. Žalobkyně v žalobě nevylíčila rozhodné skutečnosti ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného, když nepopsala, jak konkrétně její právní předchůdce postupoval při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tj. jaká konkrétní zjištění vypovídající o jeho úvěruschopnosti učinil a na základě jakých důkazů. Předložila soudu pouze kartu zákazníka ze dne 21. 1. 2015, v rámci níž byly vyplněny příjmy a výdaje žalovaného a dále zde bylo uvedeno, že příjmy a výdaje byly ověřeny pracovní smlouvou, výplatními páskami, nájemní smlouvou a SIPO. Uvedené dokumenty (listiny) ani další relevantní listiny však označeny a předloženy nebyly. Soud má tak za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právní předchůdkyně žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. Dle názoru soudu se v případě žalovaného jednalo pouze o formální ověření jeho socioekonomické situace a úvěruschopnosti, nikoliv o splnění zákonných požadavků. Žalobkyně pak svá žalobní tvrzení ani na výzvu soudu adekvátním způsobem nedoplnila. 10. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 12. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 13. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč, kterou od právního předchůdce převzal v hotovosti při podpisu smlouvy, když právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyni, na kterou pohledávka za žalovaným platně přešla, neuhradil ničeho. Soud tedy žalovaného zavázal k zaplacení částky 10 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do kapitalizovaného úroku ve výši 4 541,54 Kč, pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 14. Doba splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, za den splatnosti se proto v případě bezdůvodného obohacení považuje den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění. Nesplněním povinnosti k plnění v den splatnosti závazku dochází k prodlení dlužníka. Prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení tak plyne ode dne následujícího po dni splatnosti dluhu. Předpokladem splatnosti bezdůvodného obohacení je tedy hmotněprávní úkon žalobkyně, který se musí prokazatelně dostat do dispoziční sféry žalovaného. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzvána nejpozději žalobou, jež mu byla doručena 10. 3. 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku bez zbytečného odkladu neuhradil, počínaje dnem 11. 3. 2022 je v prodlení a počínaje tímto dnem až do zaplacení má žalobkyně právo na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (11,75 %). Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení, soud proto vázán jejím návrhem zavázal žalovaného k zaplacení úroku z prodlení v jí požadované nižší výši, avšak až od data 11. 3. 2022, neboť